michael corleone : weblog

V pondělí večer bylo najednou jasný, že se to letos vydaří. Že i dědek Korleón, kterej nikdy nic nevyhrál a vždycky umřel, má letos šanci díky svý rozjetý rodině dotáhnout to až do konce. V úterý tak byl čas zajít přes ulici za pikočerví mámou a poslat jí za starým Evansem. Ve středu jsme stihli i krátkej oddech a ve čtvrtek byl i přes počáteční těžkosti a trapnůstky v našem plánu zavražděn don Sančéz v kabinetu fyziky (děsná smrt). Jediná nutná sebeobrana proti Solovjovi a jeho bandě se nakonec omezila na setřásání slavného ruského kaporežíma při jeho odvážný a naprosto neodbytný sledovačce. Nebylo to náročný (v šikégu by řekli piece of cake).

V pátek na nás čekal poslední padre Marcipán u státnice z filosofie. Nojo, jenže já musel na semináři vyčkávati Igora a mí lidi měli najednou nějak moc práce při dohánění dosud zanedbávanejch světskejch a školních povinností. Na zvídavou otázku se mi dostalo odpovědi - Pizza se veze vlakem do Náchoda z wilsoňáku, večer se jde akorát tak v Náchodě opít do místní hospody. Jenže ve vlaku se to nějak zadrhlo, ulička byla narvaná a corleonská akce trochu nepřipravená, takže jsme vystoupili v nějaký Lysý nad Labem, kytku v ruce, slzy v očích všech zúčastněných kriminálnic, s vědomím, že nějaký resty prostě holt vždycky zbydou.

Jeli jsme domů a já se to snažil nějak vymazat. Rodinka měla vyhráno, náskok jak Bolt před cílovou páskou, tři mrtvý famílije v účetnictví. Miela, naše zlé děvčátko z hor, se akorát zlobila, že to nedokážu jasně rozhodnout a vyhnat z hlavy. Bestie Alison se tvářila, jako že je to vlastně fuk a že se už těší domů na maminku, ale věřit jí to moc nešlo. Jela by hned, resty prostě nemá ráda, o čemž se přesvědčil nejeden šikovnej Japonec. Člověk ale nemá chtít všechno a nic se nemá přehánět, tak jsme se rozešli s myšlenkou na pondělní oslavu. Cestou tunelem pod vysočanským nádražím jsem si říkal, teď by tě měl Igor sestřelit, teď, když jsi to poprvé odpískal a jdeš si už jen v klidu dom, sám a s myšlenkama na víkend.

V devět hodin večer jsem už věděl, že si v hospodě pivo nedám. Některý věci prostě nemaj zůstat nedohraný. Ať už jde o válku o podsvětí, o holku nebo třeba o ten pitomej diplom. Příběhy maj mít začátek i konec, jinak se v tom blábolení krásy světa poztrácej. Blax si řek, že si může dát pivo cestou, a naložil svou chromou nohu a dva staré loupežníky, co nechtěli zůstat na báru sami. Roztočil jsem letecké motory z dílny Svenska Aeroplan AB (z garáže starého dona Vita, co se raděj ani neptal na podrobnosti) a pod plným plynem vyrazil na Polsko. Opilci chtěli sice cestou pořád zastavovat, ale já i dvoulitrový turbo jsme měli dojem, že náš cíl nepočká. Před hospodou jsme potkali Mielu, která přijela hlídat vchod z docela jinýho města pod horama, sama, v noci, hodinu před koncem války.

Vysvětluju za rohem zmazanejm volavkám plán a slyším kroky. Tři veselí Náchodci si to šněrujou z hospody přímo k nám, ten prostřední něco bílýho v ruce a vypráví, "no když někoho zabíjim, tak si to dám na pravou, potom na levou, kdyby chtěl zas někdo dostat mě…" Zkusil jsem ještě jednou zlomit svoje vzpírající se nohy a naposled jsem se rozběh, rvu do Pizzy Marcipána všech šest kulí v revolvéru, tady se hraje na jistotu, nemůžu si dovolit minout terč - v Náchodě! (To bych se musel zastřelit sám.) Marcipán leží na chodníku, střeva na košili, mozek na sousedově plotě. Zbylí dva Náchodci na něj koukaj s dětským údivem opilců, jeden si vzpomíná na povídačky, co ještě před pár vteřinama poslouchal. "Takhle nějak?!"

Náchod má o kmotra míň. Pražská válka dvou rodin s asistencí šesti dalších skončila masakrem neviňátek a odchodem solncevských pánů ze scény. Právo a pořádek byly obnoveny, potomci dona Vita to prostě zvládli. Teď si předáme klíče od trezorů, od radnice a od Hradu, uklidíme kvéry a naučíme se makat v míru, práce je dost. Kdyby se jednou zas někdo začal bouřit a dělat rozbroje, jsem si jistej, že ho rodinka srovná. Al, kterej zmoudřel a naučil se používat i jiné corleonské zbraně než jen revolver, mrcha Alison, která chodí tam, kam čerti nemůžou, a povzbuzuje celou rodinu, když to vzdáváme. Juda, jedinej, kdo zvládne tak jako papínek vyhrát psychologickou válku bloggerským tlachánim, polskej consiglieri Michael Junior, kterej byl u všeho, zvlášť když nikdo jinej neměl volnou chvíli. Všichni ostatní, kdo nemaj svý pitomý přezdívky, protože celej tejden nosili karty, růže, polibky, hlídali, sledovali, vstávali v půl šestý a ještě po večerních hrách makali na mrtvolách, zatímco celá Praha seděla v hospodě, a tak neměli ani čas dělat televizní hrdiny a pitomý přezdívky vymejšlet. Nejsem si jistej, ale řek bych, že Blaxova nepřekonatelná ústředna a Miela se svým instinktem patnáctinásobnýho vraha budou hledat mezi mladou krví nástupce do míru i válek. Tak jako já. Jsem si jistej, že je najdeme.

Určitě jste slyšeli ty řeči o tom, že štěstí přeje připravenejm. Taky dobře znáte ty dny, kdy jste narychtovaný a naštelovaný a máte smůlu jak starej Evans po ránu, nebo ty chvíle naprostý nepřipravenosti, kdy klika jednoho z bahýnečka vytáhne. Ale musim říct, že tak docela kecy to nejsou. Když se totiž vyladění a fortůna sejdou, je to docela mazec. Tohle nebude moc vtipný, spíš popisný a klasickou corleonskou sebeláskou nafouklý kecání.

Sympaticky cynická maminka Evansová se synkovi ještě ani nepřestala smát a já už doma v sedm ráno smažil historky na blog. Když volala naše profesionální mrcha, krvežíznivá Alison, že fialovoučký děvče na mý kartě se jí právě snaží uloviti ve škole, viděl jsem v tom znamení. Na kole je to ovšem na Prosek dost daleko a dávno předtím, než cyklista Korleón makarón dorazil zpocenej a smrdící na místo, byli vrahounský učni v trapu. Složil jsem tedy revolvery zpět do batůžku, popad naše rozmilý děvčátko z hor a vyrazili jsme do Hostivaře na sledovačku. Aby toho nebylo málo, cestou mi píše starej Igor, že navrhuje schůzku. Nakonec, říkám si, proč ne.

Zatímco jsem si v hostivařský velkovývařovně vyfitkovanejch studeníků hověl, roztomile zloučký děvčátko se svou tradiční dobrotou v oku (a patnácti mrtvolkama na personálním účtu) vyzpovídalo celej personál budovy a ukázalo prstem na hlouček studentek stojících zády ke vchodu. Když jsem vystřelil, paní profesorce se rozlétly připravené papíry s poznámkami do všech stran.

Igora jsem zastihl v dobrém rozmaru, on mne v cyklistickém dresíku. Vsadil jsem na jeho smysl pro čest a svůj obrannej instinkt a nechal se pozvat na kávu, která nakonec nebyla otrávená a nad níž jsme dohodli dočasné příměří, smutníce nad podlomeným zdravím jeho synka, bratra a čehože všeho.

Pointa dne měla ovšem teprve přijít. Posluchárna MFF UK v parádní budově barokních jezuitskejch kolejí přímo vybízela k pozdržení. Člověk se moh usadit až do horních lavic a pozorovat Pizzu Marcipána, jak stojí za zábradlím vedle dveří a čeká, až se před ním pikočerví rádce asi dobrovolně zastřelí. Ne že bych měl o naší společné oběti nějaký přehnaný mínění, ale vlézt do místnosti jako ovce na porážku, to bych do Cheatera zrovna neřek, takže jsem se nijak nebál, že přijdu o svou svačinku. S příchodem profesora diskrétní matematiky Marcipán zmizel (alergie na čísla?) a nahradil jej jeho zvěd, který si s přehledem zkušeného mafiána prohlédl všechny lavice a pak se usadil přímo přede mě (je jasný, že jako idiot vzadu v horní lavici v kulichu a s brejlema jsem byl děsně nenápadnej). Otevřel laptop s rodinným fórem a jal se psát mobilem zprávy papínkovi, totiž že oběť tu, přátelé držte se, není. Jako starej dědek jsem měl problémy přemluvit své slábnoucí tělo, aby se smíchy nepočůralo, a zklamanej fialovej pohůnek mezitím zmizel.

Bylo mi jasný, že mám další hezkou příležitost natrhat si fialky při lovu, a čekal jsem na příjezd Marcipánovy osobní karty a delegace s růží. Když kvílely dveře, tak jsem se trochu krčil, aby mi neutek Cheater, ale jinak jsem se dozvěděl spoustu novinek o binomický větě a druzích binárních relací, což nebylo vůbec nudný povídání a všem zvědavcům ho doporučuju.

S koncem přednášky se za katedru opět slavnostně dostavil Pizza Marcipán a jeho zvěd si znovu nenápadně obhlédl třídu. Z jejich zklamaných výrazů bylo ovšem jasný, že Cheaterovi akademickou čtvrthodinu nedopřejí a vypadnou, což mě s ohledem na blížící se růži poměrně zklamalo. Při svém odchodu po deseti minutách kurzu matematické analýzy jsem nachytal pikočerví mámu pod schody před dveřma a Cheatera dost daleko od nich, takže jsme se po krátkém sprintu už jen bavili o tom, kdože byl vlastně rychlejší. Nemám rád rozpory na tohle téma, tak jsem se dekoval.

Malostranský náměstí je dneska jedno velký nepřehledný parkoviště a rušná zastávka v jeho dolní části. Kdyby se chtěl člověk vyhnout davu a zároveň utéct vrahům na opačnou stranu, než jezdí jeho tramvaj, zdrhal by asi tam, kde ho nikdo nemá důvod čekat - nahoru do Nerudovky, kde nic není a ani Klaus nebere.  To byly v kostce ty důvody, proč jsem právě tam o hodinu později čekal a právě tam utíkajícího Cheatera zpoza trafiky odstřelil. 

Vychloubací část dnešního záznamu tímto končí, na večer mi má rodina připravila zabití bolivijskýho dealera, kvůli kterýmu jsem musel přeletět několik lavic a zlomit židli, takže to bylo trochu nedůstojný a omluvy hodný. Feťáckej náměstek se nám totiž sportovně přiznal k večernímu programu poté, co ho Al Hrdlořez jen o pár hodin dřív sportovně nedodělal. Sportovně, sportovně, jen toho násilí bylo z mý strany ten den už trochu moc. Al mi posílal gratulace, jako bych to byl snad celý prořezal sám. Přitom nebejt všech těch bezcitnejch mrch (Alison, její věrná spoluvinice a děvčátko z hor), zlý polský skvadry, naší krásný belladony s přítelem a vůbec celýho toho promazanýho stroje od blaxovy všemocné ústředny až po poslední spojku, byl by to nejspíš den šedivej jako každej druhej.

Už od léta bylo něco ve vzduchu. Podzim začínal o poznání tepleji a přívětivěji než obvykle, a tentokrát to nesouviselo ani s modrou, ani se zelenou planetou. Začalo bejt prostě znát, že do Prahy přijela emerická čest.

Nemá cenu to tu dlouze rozebírat, už jsme to zmínili. Zatímco zmrzačení korleóni se rok plazili kanálama a hledali si nový cestičky zpátky na výsluní, vládli v Praze pánové ze (eeee… teď si to musim hodit do gůglu…) Solnceva. (Kde to kuafix je?) S jejich proslulým smyslem pro zákonnost, pořádek, prostředí bez korupce, ulice bez děvek, krásný, neobyčejně vkusný zlatý řetězy a pravý nefalšovaný rolexky. Nechci přímo říct, že to tu vypadalo jak v Rusku, ale vypadalo. Evansova femily přivezla do hlavního města s koncem léta jiný mravy. Děvky byly vystřídaný krásnejma společnicema, pozlacený sračičky nahradila uměřenost levisek a módní kšefty Tommyho Hilfigera. Přestalo se dealovat na ulicích, začaly se dodržovat základní pravidla slušnýho podsvětního chování a úplatky šly v podobě velkorysých darů pouze do kapsy starýho Evanse. Zdálo se, že se z Prahy stane druhý Chicago, město, kde svou obchodní značku založil onoho času mladej Vito Corleone. Ještě minulou neděli ukázala Evansova rodina, že s ní od teď už bude třeba počítat - s lehkostí a švihem, bez faulů a stupidního (taky korleoního) hádání se nad pravidlama smázla celou veksláckou konkurenci a vyšvihla se na čelní místo byznysu se všim podvratnym. Takže kdybych si moh jen trochu vybírat, seděl bych dneska doma a štrikoval.

Ale je pondělí. Novej tejden. Už skončil čas tanečků, seznamování, blogování a jinejch vylomenin. Přivstal jsem si a ještě za tmy udělal to, co bylo nezbytný, a moje stará osmatřicítka po tátovi se fakt nevzpouzela. Je mi to moc líto. Vyhrát může jen jeden.

Možná bylo špatný BIO, na to se dá svalit skoro všechno zlo světa. Možná taky chod našich lovů nepříznivě ovlivnili čipizující mimozemšťani a Aštar Šeran zrovna balil na svojí vesmírnou flotilu kundy a tak neměl čas naše čipizovaný mozkomíšní útroby bránit. Možná. Jistotou, na kterou mohu ale spolehlivě svést všechny své předvčerejší neúspěchy jsou všechny ty druhy moček, vloček a golfových míčků co padaly z nebe, kde toho času nejspíš pořádal velký Král popu první posmrtnou šou, se vším tím jeho hrabáním kulek a vůbec.

Cestou do práce k japonskýmu zevlákovi tak vypadám jak dobývaje severní pól; kdybych více četl rodinné fórum a míň depresivní a frustrované protizimní statusy svých relativních přátel na pičbůku, možná bych až při návratu z neúspěšného a veskrze trapného lovu neuzřel, že ten šulín pracuje na Žižkově a ne na Braníku a že do tý práce stejně nechodí, takže je to jedno. Připadám si tedy jak príma kretének a marně vzpomínám, proč mě napadlo nazývat se Judou Ničitelem, když jsem zatím stihl zničit jen tři rohlíky a bramborovej salát.

Ještě je tady ale jeden Haratsunami zemědělec, jemuž se na našem fóru dostává jednomu milostnýmu vyznání za druhým; príma šance napíchnutí na vidle a opětovného dosažení starého statutu. Močkami doputuji až k univerzitě, ale za prvé, nikde žádný traktory, takže se není za co drsně schovávat a za druhý, je přestávka a hledat ho mezi těmi tunami študáků je jak snažit se nalézt invenční poetismus v pornorapu Roberta Rosenberga. Takže chodím sem a tam a snažím se tvářit tak ztrhaně, aby se mě mý oběti zželelo, sama se přede mnou odstřelila a na svým mrtvým těle zanechala jen kartu svýho nadřízenýho. Ale solidarity se nedočkám, takže adié univerzito a močkama zpátky domů. Bída, voda a bída.

Čtvrtek negativně zkropí celou naší famílii. V pátek se to trochu ztopoří. A dnešní ráno zase pád na řitku. Po náčelníkovi pasou abnormálně výkonný rusáci, zatímco naše akční skupinka s velkým Alim včele ráno prošulila nabídku kvalitního mordu.

Kéž jsou po večerním jazzovém rande vů naše pičbůkové statusy pozitivnější.

Nestálo to včera za nic a nemá cenu to rozmazávat. Kdyby měl Juda Ničitel sílu, popsal by neúspěšný manévry v dešti, já na to odvahu nemám. Celej den plánů, taktiky a úskoků - bez záseku. Já mezitím pochopil, že mým osudem bohužel nejsou jen krásné smrtonosné ženy, ale taky ta modřanská řiť, již jsem před čtyřmi léty pomluvil a za trest ji od té doby musím navštěvovat pravidelně. Můj starý známý ovšem od té doby nasbíral nějaké zkušenosti, takže každá návševa té legrační budovy s tou výchovnou hláškou u vchodu a s bystrou babou vrátnou je čím dál nepříjemnější. Když navíc čekáte na oběť, která mezitím svačí vašeho consiglieriho, je vám z deštivého světa fakt smutno.

Tady je fakt každá rada drahá.

Večerní hon na Dimitrije byl pravá studená sprcha. Jednak se starej Corleón musí schovávat před starým Rusem, navíc se všude okolo motaj lidi v černejch kabátech, co neustále telefonujou a podezřele připomínaj hráče Famiglie. Partyzánská strategie měla sice svůj půvab, ani nevím, zda byla odhalena, každopádně nepřinesla ani ovoce ani ruskou hlavu.

Koukám, že se mi někam ztratil konec příspěvku. Psalo se v něm,  že chuť jsme si spravili na pikočervím kaporežímovi, co vylez ze třídy obklopen bodyguardy zpředu i zezadu. Taky, že jsem vytáh třesoucí se rukou starce kvér a pálil na hruď, přičemž jsem po matrixím pohybu oběti zasáhl akorát hlavu. Pikočerv prostě zdrhal do jediného volného směru - dolů. Vypadalo to stylově jako na vobrázku.

K dokonalosti chyběl jen kousek. Lebky.

Ale pár věcí mi od toho bojovnýho úterka ještě utkvělo. Předně, potkal jsem po delších pochůzkách v ulicích pravou mafiánskou čest. Vojandu malých červíků Barboru, která zodpovědně a bez uhejbání vyplnila svou kartu s dvěma až třema příležitostma denně (s čajovnou jako bonusem) a která se přesto dokázala víc než den a půl na svých cestách mým poslům smrti bránit. Chapeau! A starýho dědka Evanse, kterej při úterním odpoledni držel v ruce svou krvácející rádkyni. Bez jediný čárky na aktivním rodinným účtu, s vědomím, že už první den naší války jej čeká vidina setkání s dobrákem jako jsem já. A přes tyhle chmurný vyhlídky na nepříjemný schůzky se smrtí shovívavě odpustil mým emisarům neobratnost, s jakou se vystavovali před místem činu a svými kecy o fočusu zamluvili hrůzy, který se mezitím odehrály v budově. Až si tuhle kinderstube osvojí celý zdejší podsvětí, bude čas odložit kvéry a začít s dialogem.

Al Corleone a jeho skvadra dali hned v úterý najevo, že letos nemaj čas na pomalý rozjezdy, a zatímco noví soldáti úspěšně smažili své první řízky, jejich starší kolegové započatou zkázu šířili do vyšších pater znepřátelenýc družinek. Zatímco o svém synovi a rádci jsem občas zaslechl kusou zprávu, Juda Ničitel se mi z dohledu ztratil zcela, vynechával rodinné sešlosti a v ulicích po něm zůstávala jen krvavá čára, občas nějaký vlasy nebo úlomky kostí.

Ve středu jsme se začali učit umírat. Blaxova ústředna přestala dealovat nové oběti a začala s tiskem smutečních oznámení. Počet vstřelených gólů do naší sítě podivně kontrastoval s nečekanou schopností tradičně chcípajících japončíků s podlomeným zdravím postarat se o sebe a o své bližní. Jejich vojáček spící s kvérem pod polštářem udělal dojem i na otrlé noční ptáky. A krom toho se začali ozývat Rusové, polekaní představou, že jsme se jim tak rychle nakvartýrovali do jejich nevkusně zařízeného domečku.

Je třeba říct dopředu, že kdyby si dlouholetý čtenář těchto choromyslných zápisků osvojil jen polovinu z popsaných triků a úskoků, byl by nesnadnou kořistí. Mladý pan Dimitrij studoval corleonskou strategii ještě dřív, než pořádně vznikla, a není proto nijak podivný, že nám z lovu dělá pravé dobrodružství, nehledě na to, že nepředvídatelní talenti z Kozy Nozdry ho také dokáží udržet ve stálé pozornosti. Zasmáli jsme se sice společně, když se autíčko plné vrahounů dívalo, jak nám deset minut po začátku hájení lesní zvěře přechází před kapotou a stačilo by jen přidat plyn. Ovšem zatímco jiné rodiny (včetně naší) se nechaly vypéci předčasným koncem boží ochrany, po Hlavním nádraží se ruská defenzivní falanga pohybovala s grácií patologického paranoika. Když se Blax pokoušel jejich pohyb neztratit z dohledu, vzpomněl jsem si na Bourne Ultimatum a "surveillance nightmare" na nádraží Victoria v Londýně. Možná tomu přispěla má podivná ochota zpovídat se tajemnému muži s kufříkem, možná Solovjova rodina prostě poctivě studuje odbornou literaturu a rychle se učí.

Nejvíc mě ovšem překvapilo, jak snadno dokáže mou sebevědomou organizaci vykolejit jedno hledání chlápka s fetem. V požadavku na střízlivou a přesnou analýzu problému jsem z velké části selhal a své lidi vyslal na chaotický běh hlavním městem, aby sháněli zbytečné indicie vedoucí k lumpovi, jemuž jsme nakonec až v třetím bonusovém termínu dodali jeho oblíbené kartičky s postavami hokejistů. Při téhle vyčerpávající cestě jsme protelefonovali majlant i baterky a zbylo nám jen hořké vědomí, že i herní prvky našeho zábavného pinožení dokáží jednoho rozumbradu pěkně vypéci.

Zatímco pondělní půlnoc většina podsvětních postaviček věnovala hadříku, čistícímu prostředku a vzrušenýmu leštění bazuk a dalších príma hraček, mě nějací zlotřilci opili a zkouřili v centru Prahy a dalšího dne, kdy mělo konečně začít vypadávání očních bulviček a, jsem po třech hodinách vysušeného spánku dezorientovaně četl zprávu nového bratra ve zbrani, kterýžto celou noc, oka nezahmouříc strávil s vědmou z Volejte věštce a úspěšně čekal na tu správnou chvíli, kdy umožní Evansovic soldátce udělat klep klep na heaven´s dór.

Když obhlédnu pracoviště bankéře Elfa, popadne mě trudomyslnost; zdi jsou tam bílý, lidi čistý a chodby prázdný, což ve výsledku znamená že jakožto umaštěný vošoust s mírným zbytkáčem v očích nejspíš nezapůsobím jako nová kreativní posila do týmu. Stačí si ale vyčkat, až našemu Elfovi vyhládne, chvíli sledovat jeho paranoidní blonďatou čupřinu a přes všechny vopice je i on po chvíli bez oušek.

Dva nula na body. Leoš Mareš kdysi v jedné písni zpíval že lepší je bejt druhej, než třetí. Takže Elf má teď pravděpodobně v záhrobí šukézně vystlanou postel, zatímco jeho Consiglierka vyspává na děrovaný karimatce. Ale chvíli to vypadalo, že je vše naopak, že lepší je bejt třetí na řadě; ve chvíli kdy se náš tříapůl metrový ničitel Alík s plamenomety místo ploutví dral Malostranským gymnáziem, jeho oběť (nebo oběd?) pochodovala vedle naší tříčlenné doprovodné výpravy a již z dálky tasila rukavici. Jenže stačilo se vyhnout očnímu kontaktu a prohodit pár ležérních slůvek o stavu české kopané a naše chování spočinulo v kategorii „neútok“. Když jí pak Alda na chodbě nečekaně osmažil na papričce, chvíli se ještě zmítala v oleji v hrubě omylné domněnce žití, tak trochu měla pocit, že se ubránila. Usvědčil jí až osvětlující příchod spravedlivého tatínka. Takže tři nula.

A večer a dnes ještě naší rukou padá jeden jihoamerickej neznaboh, sicilské ďouče a dva Rusoni. Ale i náš ofenzivní kádr se začíná pomalu zužovat a jsou prý tací, co ho chtějí okrouhávat dál.

Sakra. Asi si zapějeme tu naší. Pak nastane teprve peklo.

Juda Ničitel

Když chcete zařídit, aby se děti těšily jak malý na nějakou stupidní hru, stačí je vyhnat s tím, že to je sice celé z čokolády, ale jsou na to zatím moc malé. Metoda zakázaného ovoce. Nebo pozvete mafiánský holky ke stolu, navrhnete, aby se stáhly do domečku, neboť se bude střílet, a necháte na stole jako epitaf link na sokolovskej gaybar, kde se prodávaj prošlý ruský kvéry, kterejma už ani tálibští bratří nechtěj pohrabovat ohniště. Máte pak jistotu, že když vprostřed noci rozsvítíte, najdete všechny uchazeče o post krále podsvětí jak šváby uprostřed místnosti.

Corleone je ale už starej. Diplomacii možná, ale pravou akci už příliš nezvládá. Vlámat se hodinu a půl po začátku hry do pokoje spícího japončíka, to by ještě šlo, ale přimět nesmělého pana Bílého, aby celej pokojíček vystřílel do posledního muže, to už dědek nezvlád. Ne že by japončík nebyl pohotovej a v rozespalosti tu rukavici netahal svižně, ale za starejch dobrejch časů (a moct tak vyřešit celou srandu sám) by už zejtra ráno zvony temně zněly. Noční probouzení ukolébanejch zabijáčků tedy tentokrát zbytečně zbytečný.

Podzimní Praha je jako každej rok plná lidí. Zahraničních návštěvníků a na nich parazitujících veksláků, taxikářů a děvek je zas asi tak polovina, tu druhou tvoří utahaný tváře posledních obyvatel, co se jim cestou z práce honí hlavou jediný, totiž že dovolenky nám letos skončily a do Vánoc bratru daleko. Vlečou se pod malostranským barokním divadlem z výrazama, z nichž neni možný dost dobře vyčíst, jestli je sere víc poslední den letního vedra nebo představa tý dlouhý středoevropský zimy před nima. V tom špinavým baru pod mostem Největšího Čecha je ale rozzářenejch lidí habaděj, alkohol je sice metla lidstva, ale falešnej optimismus dovede vykouzlit razdva. Bejt mi o pár let míň a mý svědomí o nějakou tu vdovu či sirotu lehčí, taky bych se možná zkusil propít do nějaký instantní růžový zahrady. Zvažuju, jestli je možný vyhnout se tomu divadlu, co chystaj nadržený mladý ryby v pražský galérce, tomu každoročnímu přetahování se o "vládu" v čím dál těsnějším pražským podsvětí, který nemůže skončit jinak než v krvi. Bejt v tom sám, ještě dneska večer měním zdejší pochybnou whisky v páchnoucích skleničkách za přístavní hospodu někde v Irsku. Zodpovědnost je ale děvka, co člověka nepustí. Když čtu noviny, jsem už tak unavenej, že se ani nemůžu smát. Těm šaškům, co počítaj státní kasu korunu ke koruně, aniž by měli šajn o tom, jak s hrubým domácím produktem zamává jedna rusácká dodávka zbraní. A ta legrace, co přijde potom.

Když vidim, jak se Al blíží ke stolu, zas si říkám, jestli tenhle Corleone dokáže bejt jednou klidnější a rozumnější, než můj brácha Santino. Sice si poctivě před zrcadlem trénuje výraz beránka, ale stejně mu z očí koukaj ty zástupy plačících v černejch závojích. Všechno se přece revolverem vyjednat nedá. Nebo jo?

Jako kdyby o něco šlo, významně pokládá na stůl nevkusnou vizitku. Zlatý kudrnatý písmo na lesklym černym papíře. Důležitě, jak hovno uprostřed pokoje, skvějí se vprostředku dvě slova, Pietro Sokolov. Al se taky šklebí, jak kdyby to dostal při slevový akci v Kauflandu. "Bulharská estetika jak vyšitá, co? Co bys asi řek, po tom všem ruchu mezi rusákama, že by to mohlo znamenat?"

Chvíli ještě váhám. Jestli to i letos zase musí bejt.

"No co by to bylo? Zřejmě otevíraj v Sokolově novej gaybar v albánským stylu. Zdá se, že jsme zvaný."

Vrací se rodinná sága. Šikovnou kolumbijskou dcerku vystřídal Al Neri, vrahoun, co si vystřílel rodinný jméno. Starší dvojče ze starý známý polský légie se ujalo volného křesla consiglieriho, jeho mladší a o poznání drzejší bratr jistě neodmítne autorské pozvání a bude vás těšit svými postřehy z bojiště. Máte se na co těšit. Naučte se používat RSS čtečku, ať jste v obraze.

famiglia.podsveti.cz