michael corleone : weblog

Tohle měl bejt sáhodlouhej weblog úspěšného mafiána. Nebude. Nebo možná příště. Kolikrát jsem tuhle hru hrál, žádnej vrah se ke mně nikdy nedostal. Dávám si bacha. Ale pěkný holky, co se na mě usmívaj, to je prokletí, který mi požitek ze hry zkazilo už celkem třikrát. Jedna taková mi dala tip na tuhle Mafii ve velkým, a tak jsem ji pozval na svůj první lov, aby se něco přiučila. Zabila mě.

Po neúspěšném dopoledním výjezdu do řiti (Modřan) jsem musel pro Žáčka do skautské klubovny. Bylo to blízko Čechova náměstí, to jsou snad Vysočany či co, tak jsem si tam naplánoval schůzku s Apolenou, protože ve stejném místě je půjčovna sněžnic, na něž zanedlouho vyrážíme. Měl jsem v úmyslu dokončit tu nepovedenou rutinu z rána, zamluvit pro Apolenu a kolektiv nějaké sněžnice a společně vyrazit na večerní předhorskou schůzi. První část se zdařila. Pronikl jsem do objektu, ukryl se za sloup, počkal pětačtyřicet minut (Žáček mě svým rozvrhem trochu mystifikoval) a chlapce sejmul. Nakonec s tím hochem bylo mnohem víc práce, než jsem čekal. Táta by se styděl.

Překvapení přišlo záhy - za krk mě popadla sama Apolena. Víte, tuhle holku budu potkávat týden v Rumunských horách, večer jsem s ní měl ten kolektivní sraz v hospodě, to ona mi dala tip na Mafii a to já si ji pozval do Vršovic. Měl jsem jí co půlhodinu preventivně ukazovat bílý levý prostředník? Měl. Ale řekl jsem si, že pravděpodobnost 1:192 je prostě malá. Jsem ze hry. Dračí sémě ženské si na mě zase došláplo. Škoda. Až se vám taky stane, že si pozvete na sraz vlastního vraha, dejte mi vědět.

Situace je bezútěšná. Věřím, že se mi podaří přesvědčit Rodinu příště, že nejsem tak naivní jako můj brácha Santino, a že mám na to převzít po tátovi rodinnej podnik. Zatím to však vypadá úplně opačně. The odds are against me.

Večer se nechala moje vražedkyně naivně zabít v hospodě, když si sedla zády ke dveřím. Od malička mě táta učil, nesedat si zády ke dveřím. Nikdy tak nesedím. Co naplat - tou dobou jsem už byl mrtvej. Schytal to i Blax. Když se nedaří, tak se nedaří. Blog neruším, nechám ho spát do příští hry. Je třeba přiznat porážku. Nemůžu ale namyšleně nevzpomenout na nejobávanějšího zabijáka všech dob, Lucu Brasiho. Taky zemřel už na začátku knihy.

 Vito Corleone: Look how they massacred my son.