michael corleone : weblog

No až na ty dvě mrtvoly do dobrej den nebyl. Tahle práce se totiž má dělat s určitou řemeslnou přesností, a ta se mi zejména v tom druhém případě obloukem vyhnula. Pikantní zakázka "nastoupit - zabít řidičku - vystoupit" mě okouzlila svou výjimečností i snadným provedením. Dvě gymnaziální oběti, které následovaly, měly být jen cestou k další příjemné práci, ovšem po nehezké akci jsem si vysloužil jen třetí, opravný pokus na střední škole. Don se asi zlobí.

Když jsem měl ráno vyrazit na Arcibiskupské gymnázium neboli ágéčko, nemoh jsem si nevzpomenout na jednoho z tamních nejslavnějších absolventů, horolezce vzdělaného v klasické latině, odporníka na mezinárodní vztahy a sportovce-simulanta, který se v současnosti živí na částečný úvazek jako consiglieri. Měl zrovna práci (jakou asi) poblíž, tak jsem si u něj objednal prohlídku ústavu. Il consiglieri kecal s kantory i vrátnou, já jsem skákal o berlích, aby se mě neptali, co tam dělám, ale radši, jestli nechci pomoct. Žák Kýta šel na tělocvik neohlížeje se na skutečnost, že za ním Don Andreas poslal jednoho z nejméně ohleduplných zabijáků. Pustil jsem berle a k úžasu přihlížejících po třech schodech seskákal půl patra, abych co nejrychleji odklidil překvapeného studenta. Poděkoval jsem starému příteli a hned na ulici si prohlížel novou zakázku.

Sem patří krátká vsuvka. Přestože je hra určena těm, kdo se v tomto a příštím měsíci často pohybují po Praze, dostali se do systému i jedinci, které nenajdete jinde než na trase Bohnice - Vysočany. Jak to ale souvisí s Prahou? Vždyť to je skoro středočeský kraj! Co jsem komu zlýho udělal (kromě Evy, Ivy a Kofoly), že musím dvacet minut čekat na autobus (já, dítě tramvají!) a pak v něm půl hodiny sedět? Ohrada, Novovysočanská, světa kraj jsem musel projet, abych mohl příště poprosit o nějakou dostupnou zakázku. 

No, internet jako samozřejmost ke kávě (tak jako se k ní dává voda a keks) máme zřejmě zatím jen my z města pražského, na Královských Vinohradech jsem proto musel navštívit placenou internetovou kavárnu bez kafe ve stylu zlatejch devadesátejch s ruskojazyčnou obsluhou. Nejen proto, abych si našel rozvrh a správou třídu vysočanského gymnázia, taky jsem potřeboval zhlédnout digitální verzi karty, kterou jsem dostal. Fotka na ní totiž připomínala hodně špatný archivní snímek.

Poznali byste tohohle člověka dalekohledem na školním hřišti?

No jo, doma bych si vytisk fotku znova a pořádně, ale v obstarožním PC doupěti na Vinohradech? Zapamatujte si tvář, když nechcete platit víc než patnáct minut (stejně jsem pak platil hodinu)! Při nechutně dlouhé cestě za město mě chytli revizoři a ještě jsem zaplatil jsem tři pětky za Týden, v němž stejně zas nic nebylo. V čase, kdy bych čekal přestávku, už na školním hřišti probíhal tělocvik. Napadlo mě, že tu nejspíš celé vyučování začíná později, ale zeptal jsem se mladého muže, nejspíš učitele, který kouřil za plotem:

"Nevíte, která třída je teď na hřišti?"

"To je snad tercie. Co potřebujete?"

"Hledám jednoho kamaráda z kvinty, díky, nějak to zvládnu."

"Jo, vy jste taky ta mafie? Tak to vás sem nepustím, na to zapomeňte!"

Plotem obehnaná budova a uvnitř klan, co drží pospolu a vetřelce nevpustí. Fotka nefotka, to celé kdesi za Prahou, začínal jsem se vztekat. Nakonec jsem si vyhlíd hernu s neprůhlednejma sklama proti škole s přímým výhledem na schody na hřiště. Dalekohled mnoho nepomoh, přišla kvinta a v ní aspoň tři možné oběti. Dal jsem si pivo, obešel školu, vešel dovnitř se studenty, vyšel, vrátil se do herny a čekal. Šance mizerné. Když se mládež vracela z hřiště, rozhodl jsem se pro radikální řez. Nebyla to precizní práce skalpelem, ale na tu už jsem neměl náladu. Vešel jsem brankou a vzal pod krkem prvního blonďáka s vlnitým vlasem. "Jsi Vráťa?" Nebyl. Otevřel jsem mu krk košerákem a říkám kamarádovi vedle, aby pochopil: "Hledám Vráťu." Zvážil své šance. Být zrádcem béčkového vysočanského klanu a pomocníkem Michaela Corleoneho, nebo nebýt už nikdy nic? Rozmyslel to rychle a ukázal jiného hocha, který mohl být tím na fotce stejně dobře jako ten první. "Jsi Vráťa?" "Jsem." Co dodat.

Obklopil mě dav učedníků našeho řemesla. Jedno děvče vytáhlo z kapsy rukavici. Zaváhal jsem. "Tak co, kolikátá byla tohle oběť?" I já jsem teď musel vážit své šance. "Šestá, sedmá, už to nepočítám." Pomohlo to, taková masovka je zarazila, rozestoupili se a já vyklidil pole. Svému informátorovi, pokud už neleží na dně Vltavy, nebo co teče ve Vysočanech za řeku, visím pivo.

 Casino Senator: Vidět a nebýt viděn.