michael corleone : weblog

Bude to o Jadranu, plachetnici, vraždě staré známé a mém odchodu na odpočinek. Vezmu to pěkně popořadě.

Dlouhou jsem se neozval. Víte, snad úplně nejdůležitější pravidlo famiglie Corleone je, že pomsta se jí za studena. Nikdy na ni není dost pozdě. S horkou hlavou vraždí hlupáci, kteří pak plní místa v kriminálech. Pořádná vendetta se musí nechat odležet a uzrát. Krvavou dáseň jsem lovil na dvakrát neúspěšně a ještě jsem pak poslouchal její glosy na fóru. Rozhodl jsem se odjet na Jadran, týden plachtit, větrat si hlavu a holku tu mezitím nechat podusit. Byl to krásnej vejlet.

 

Nemějte obavu, že bych kazil hru. Týden za mě chodil po městě náhradník a dával tak těm za mnou šanci zabít mě v zastoupení. Dovedu si představit ten vztek, když si vám před koncem hry oběť odjede na osm dní na moře. Vrátil jsem se ale živ a zdráv, osvěžen, a tak byl čas dojít si pro Dáseň. Návštěva lidušky se nezdařila, a čekat večer s dalekohledem před školou, ze které vyjde patnáct stejných děvčat zahalených tmou, to byla naivita dobře kořeněná zoufalstvím. Neúspěšné pokusy jsem hodil za hlavu, dojel jsem slečně před dům, seděl v autě a četl noviny. Když se už - jako minule - zdálo, že prostě nepřijde, připravil jsem se na odjezd. Okolo projel autobus a já si řek, že jí ještě pár minut dám. Přišla a já málem nedoběh zavírající se dveře. Před očima zoufalé matky a nešťastného psiska jsem to veselé děvče zardousil pravačkou.

Cestou domů jsem váhal, jestli se ráno vydat pro junáka a udělat rovný tucet, nebo pracovat na jiných věcech a na afterparty dorazit s jedenáctkou. To odpoledne jsem poprvé zmeškal část svého programu bez předchozího oznámení, a tak jsem jel na hodinu akordeonu docela jinou tramvají, než by se dalo čekat. Napadlo mě, že by se mohl někdo snažit aspoň teď ke konci a přijít si před příslušné dveře v ulici Jana Masaryka, ale paranoia se dávno vytratila a zůstaly jen základní reflexy. Do domu vejít rychle, občas se ohlédnout. Přemýšlel jsem o jachtaření, kapitánských zkouškách, veslování na Slavii, indických motorkách Royal Enfield, pro které si snad v létě s mafiány pojedeme. Ani jsem to nepromýšlel, ale zpětně si říkám, že to byl zase osud nakonec, takhle se potkat cestou třiadvacítkou. Ještě než jsem vystoupil z tramvaje, přistoupila ke mně menší, mladší a tak trochu nesmělá slečna a zkusila mi opatrně zepředu sáhnout na krk. Vyšlo to a vypadala mnohem překvapeněji než já. "Jsi to ty?" Jakoby ani nevěřila, že by to mohlo vyjít. Ale já přece nikdy neříkal, že jsem nesmrtelnej.

Kráčel jsem od tramvaje a měl radost, že si zahrál taky někdo jinej než já. Že po pěti marnejch pokusech přijít pošestý se vyplatí a stojí to za to. Že se ukázalo, že každej má změřenej svůj čas a jednou na něj prostě dojde. Že vraždit velký kluky můžou malý holky. Že i ta letošní mafie má zase fajn pointu. Že v tom zase byla ženská.