michael corleone : weblog

Abych řek pravdu, na závěr měl přijít spíš nějakej metodickej příspěvek neboli žvástání o tom, jaká je nejlepší cesta k masovýmu mordu a kdesi cosi. Když mě 100nožka v tramvaji tak nesměle podřízla, měl jsem to už za pointu celýho příběhu - jedou jsem nedodržel svůj program a holka, co celou hru neodflákla, mě zaslouženě poslala do kytek. Vážně jsem byl v té třiadváce docela spokojenej. Doma jsem našel graf a v něm zbrusu novou desítku, smál jsem se pro sebe, jakou to má někdo smůlu. Je pravda, že čtvrteční nález dvanáctky na témže místě mi už radost neudělal. No co, hra skončila, zajdu na sraz s gratulací, popiju s Andreasem a půjdu svou cestou. Nahlásil jsem návrat domů na půl jedenáctou. Cestou na afterparty jsem přemýšlel, kterejže uhrovatej matfyzák měl tu trpělivost nedat o sobě vědět a v cíli mě předběhnout, jestli to snad nebyl Bernardo Provenzano, jenž se nechal slyšet, že jsem prý cosi utřel nebo jak to bylo. Ve Smečkách mě čekala čestná rukavička a diplom, což byla pocta, kterou jsem jako ten druhý vzadu ani nečekal. Andreas správně poznamenal, že jsem měl hromadu blbejch keců, zdechnul a ještě skončil až druhej. Dostal jsem prostor veřejně poznamenat, že hra byla více než vydařená, pogratuloval jsem hošánkovi s dvanáctkou a zeptal se nenápadně Dona, kdo z přihlížejících to teda vlastně je. I usmál se na mě Andreas…

Podívejte, většina čtenářů tam stejně byla a těm ostatním to bude připadat banální, až patetický. Tak jen poznamenávám, že nejde o přiblblou fikci béčkovejch thrillerů z běloruskýho podsvětí. Tak se to prostě skutečně stalo, a že to zapadá jak práce hodináře do celýho soukolí mý teorie o zákonech mafie i života obecně, za to já nemůžu. Nemá smysl to dál rozmazávat. Líp bych to prostě nevymyslel.

Usmál se Andreas a ukázal, jak všichni dobře víte a nebo si domýšlíte, na snad nejkrásnější děvče v celým lokále. Nešel jsem proto domů po desátý, ale před jednou, a to jen proto, že jsem už neměl ani floka. Za mnou zůstala už jen prořídlá parta přiopilých vrahounů visících na úsměvu krásné vítězky. Dokázal jsem si během toho skvělého večera vzpomenout i na čtenáře svého blogu a Lucii jsem vyfotil svým luxusním fotomobilem. Je to portrét, jemuž nechybí tajemství.

 A tak se těším na shledanou zase za rok, Andreasovi dlužím dva panáky, takže jeho (a nejen jeho, to je snad jasné) uvidím dokonce dříve. Už to tu bylo, ale nemohu nepřipomenout…

Calo: In Sicily, women are more dangerous than shotguns.