michael corleone : weblog

Když už nehrajem, aspoň kibicujem. Jsem zpátky na české klávesnici, tak tu mám pár poznámek k letošní mafii optikou virtuálního pozorovatele, přepracovanou skicu učebnice Úvod do teorie virtuálního mordu (Theory of Underworld: A Restatement) a výhled na příští rok (dá-li pámbu Andreasovi zdraví).

Bylo to trochu smutný, sledovat to celý jen z dálky, ale není každej den posvícení. Tři mrtvý sedmičky sice prokázaly, že zemřít může každej, ale takovou úmrtnost mezi hráči první ligy jsem nečekal ani já. První dva týdny to vypadalo, že by se letos mohl přiblížit na dohled mafiánskej sen, totiž vyvražděnej celej kruh, ale to budem muset asi ještě pár let trénovat. Vzrostl nejen počet hráčů, ale i množství svátečních vrahů, stejně jako těch, co už to hrajou jak za peníze - takže samá pozitiva. Mafián Marky udělal čest dvojcifernejm výsledkům. Ale hra se musí točit. Aby se kolotoč zabíjení gymnazistů nestal rutinou, je třeba vnést do věci nové světlo.

Marky na svém blogu hezky shrnul základy úspěšného mafiána. Je třeba hrát na plnej plyn a je fajn mít u toho trochu štěstí. 100nožka svou historkou o vraždě během velké přestávky prokázala, že i pravidelnej rozvrh středoškoláka se dá využít k bestiálně efektivní hře. Modří už vědí, že kdo neumí pracovat s internetem, může tak akorát roznášet na afterparty pití svým úspěšnějším kolegům. A kdo na hru prostě nemá čas, ten se hodí aspoň jako plankton, jako začátek potravního řetězce, na jehož konci jsme my.

Základní metodika práce se už stává rutinou. Ti, kdo hrají už potřetí a naplno, si zvykli odcházet z domova přes dvorky, do školy chodit skrz byt školníka, z metra vystupovat náhle, jako poslední a o zastávku dřív, z bezpečnostních důvodů raděj po ulicích běhat než chodit a vyučování trávit v rohu třídy, obklopeni informovanými, zkušenými bodyguardy. Vyhledávání informací o oběti už jim trvá spíš minuty než hodiny, posílání výhružných esemesek na pevnou linku (pro ten děsivej strojovej hlas) je dávno automatickou součástí přípravy, naučené varianty vražedného systému "iluze-překvapení-deziluze" mají tak zažité, že se jim z celé hry stává něco na způsob geologie, totiž věda, v níž hraje roli jenom čas a tlak (jak se říká v jednom filmu). Čas - a tlak. To je dobrej základ. Ale mafie není úřednická práce placená od hodiny. Mafie musí bejt příběh s pointou. Tak trochu poezie.

A tak je třeba měnit zažité návyky, vymýšlet nové záminky, nové způsoby, otevírat smrti i ty nejneočekávanější dveře. Zvát své oběti na rande a zabíjet až po prvním polibku. Znova se podívat na Samotáře a pak vraždit v převlečení za instalatéra, který jde zkontrolovat plyn v elektrické troubě. Nespěchat - myslet, komponovat. A nebo naopak, střihnout si krátkou etapu jako erzetu, rychlostní zkoušku, zvonit na ta děcka ještě v noci a vraždit je v pyžamu. Vždyť kdo z vás dal víc než dva kousky za den?

Už ani nevim, kolik stačilo k vítězství v prvním ročníku, i ta loňská čísla se už trochu mlží. Ale legendární historky nemizí, naopak, rostou s vyprávěním a stávají se neuvěřitelnými příhodami z pražského podsvětí. A pro ně hrajem. A pro naději, že se jednou probrodíme krví až k Lucille, samozřejmě. Ne abychom ji zabili, ale abychom společně - v poslední den zlatého věku pražského podsvětí - spáchali sebevraždu a na Gimliho kruhu smrti tak nechali vyjít dvě nádherná, veliká, aspoň patnáctková žlutá slunce. 

A tak jsem si na příští ročník připravil koncept rychlopalné zbraně, který z jen tak navlečené rukavičky udělá přežitek. Sprinterskou etapu s překvapením, která by měla zajistit aspoň pět kusů za den. Nové přestrojení. Revoluční systém iluze bezpečí a neodolatelné přitažlivosti vraha. Víc krve prolité v nezapomenutelném rytmu. A to všechno vám říkám jen proto, abyste byli zvědaví a nezabili mě hned na začátku v očekávání ďábelského ohňostroje. Nechci umřít mladej jako předloni.

Viktor: Já jsem to rekomando.