michael corleone : weblog

Jsem mrtvej, moje rodina je ze hry a já vám řeknu proč.

V sobotu a v neděli jsme ještě hráli o mouku jako o život. Špatně rozjetej začátek, kdy jsme po dvou dnech měli jen tři kusy zdechlý mou rukou, dohnali zarputilí členové famiglie poměrně stylově. Skoro na každou rodinu jsme měli něco v rukávě, nebylo příliš čeho se bát. Na jedný straně Jůlinka Camarová, která mi chodí do školy přímo před dům, na straně druhý italskej dezert, co se mačká na záchodě, aby ho kdekdo z dálky viděl. Nikomu ani nevadilo, že jsme při nedělním mlynářským rychlokurzu získali jen podprůměrný umístění, zvlášť když mladej Neri stíhal každej den zvyšovat svůj náskok na čele pelotonu masovejch vrahů. V pondělí jsem vytáh svou mrtvou, ale velice schopnou polskou skvadru na zátah do Suchdola. Tak jako v sobotu, kdy mi předhodil oběť až před dům, i tentokrát dohodli Tadisovi kontakti sraz s obětí za nás a můj zásah do samotné věci byl čistě formální. Nešťastná máma z Drátěnky seděla dokonce zády ke vchodu, což mě jen utvrdilo v přesvědčení, že kromě nás nemůže nikdo vyhrát.

Bystrý čtenář již tuší, kde padla kosa na kámen. Možná jsem se nezmýlil v odhadu, že jsme nejschopnější zabijácká banda a lůza z Kozy Nozdry nám tak akorát může zakládat fankluby. Ovšem tohle přesvědčení mě dokázalo dokonale uspat. Zabijákova pýcha a předsudek o nedostatečnosti protivníků. Ačkoli jsem se o tom přesvědčoval, nedokázal jsem si vštípit až pod kůži, že tentokrát nehraju sám za sebe, nemůžu frajeřit a zdrhat, kudy se mi zachce. Bál jsem se, že podcením soupeře - a podcenil jsem jej. A jak si tak ležím v penálu, co ho zvenčí začíná žrát hniloba, dochází mi, že je moje smrt horší, než v kterýkoli Mafii. Tentokrát jsem hrál za Rodinu. A nezvlád jsem to.

Když jsem se třetí nouzovou cestou dostal do školy, nachytal jsem dva dezerty, jak sedí před mojí posluchárnou a vykecávaj se o kravinách, jak kdyby seděli v cukrárně. Utek jsem jim jak školákům, vrátil jsem se s rukavicí, zasmál se a poprosil, ať si počkaj po hodině. Pak jsem z desítky inteligentních možností vybral jedinou naprosto nesmyslnou a nechal se nachytat Zákuskem Seniorem, co se zavřel do odpadkovýho koše ve školní kuchyňce a naivně věřil, že kolem něj naivně projdu.

Jasně, že moje rodina mohla začít hrát dřív, než ve čtvrtek. Navíc těch, co se do toho opřeli, nebylo zrovna čtrnáct, takže hrstka šílenců měla dvojnásob těžkou práci. Nemoh jsem tušit, že můj nesmrtelnej caporegime nevydrží ani dvanáct hodin. Ale přesto - dostat se ze spárů Kozy Nozdry a Jůlije Camarový nebyl zas tak těžkej úkol. Nabubřelej don Corleone ale nezvlád boj s vlastní pýchou, zklamal celej klan a zmizel na smetišti dějin podsvětí. Myslel jsem, že to přejde, ale každej den v rakvi je horší než ten předchozí. Je to dobrá škola. Jestli se někdy odvážím jako bezejmennej zabijáckej učeň vrátit do pražskejch ulic, snad mi nebude chybět ta trocha pokory, kvůli níž jsem letos zklamal ten nejslavnější klan. Pak by tahle lekce stála za to. A dokud nedokážu já nebo někdo jinej dostát cti a jména rodiny Corleone, zůstane tenhle blog prázdnej jak srdce mafiánský vdovy.

If anything in this life is certain, if history has taught us anything, it is that you can kill anyone.