michael corleone : weblog

Ale pár věcí mi od toho bojovnýho úterka ještě utkvělo. Předně, potkal jsem po delších pochůzkách v ulicích pravou mafiánskou čest. Vojandu malých červíků Barboru, která zodpovědně a bez uhejbání vyplnila svou kartu s dvěma až třema příležitostma denně (s čajovnou jako bonusem) a která se přesto dokázala víc než den a půl na svých cestách mým poslům smrti bránit. Chapeau! A starýho dědka Evanse, kterej při úterním odpoledni držel v ruce svou krvácející rádkyni. Bez jediný čárky na aktivním rodinným účtu, s vědomím, že už první den naší války jej čeká vidina setkání s dobrákem jako jsem já. A přes tyhle chmurný vyhlídky na nepříjemný schůzky se smrtí shovívavě odpustil mým emisarům neobratnost, s jakou se vystavovali před místem činu a svými kecy o fočusu zamluvili hrůzy, který se mezitím odehrály v budově. Až si tuhle kinderstube osvojí celý zdejší podsvětí, bude čas odložit kvéry a začít s dialogem.

Al Corleone a jeho skvadra dali hned v úterý najevo, že letos nemaj čas na pomalý rozjezdy, a zatímco noví soldáti úspěšně smažili své první řízky, jejich starší kolegové započatou zkázu šířili do vyšších pater znepřátelenýc družinek. Zatímco o svém synovi a rádci jsem občas zaslechl kusou zprávu, Juda Ničitel se mi z dohledu ztratil zcela, vynechával rodinné sešlosti a v ulicích po něm zůstávala jen krvavá čára, občas nějaký vlasy nebo úlomky kostí.

Ve středu jsme se začali učit umírat. Blaxova ústředna přestala dealovat nové oběti a začala s tiskem smutečních oznámení. Počet vstřelených gólů do naší sítě podivně kontrastoval s nečekanou schopností tradičně chcípajících japončíků s podlomeným zdravím postarat se o sebe a o své bližní. Jejich vojáček spící s kvérem pod polštářem udělal dojem i na otrlé noční ptáky. A krom toho se začali ozývat Rusové, polekaní představou, že jsme se jim tak rychle nakvartýrovali do jejich nevkusně zařízeného domečku.

Je třeba říct dopředu, že kdyby si dlouholetý čtenář těchto choromyslných zápisků osvojil jen polovinu z popsaných triků a úskoků, byl by nesnadnou kořistí. Mladý pan Dimitrij studoval corleonskou strategii ještě dřív, než pořádně vznikla, a není proto nijak podivný, že nám z lovu dělá pravé dobrodružství, nehledě na to, že nepředvídatelní talenti z Kozy Nozdry ho také dokáží udržet ve stálé pozornosti. Zasmáli jsme se sice společně, když se autíčko plné vrahounů dívalo, jak nám deset minut po začátku hájení lesní zvěře přechází před kapotou a stačilo by jen přidat plyn. Ovšem zatímco jiné rodiny (včetně naší) se nechaly vypéci předčasným koncem boží ochrany, po Hlavním nádraží se ruská defenzivní falanga pohybovala s grácií patologického paranoika. Když se Blax pokoušel jejich pohyb neztratit z dohledu, vzpomněl jsem si na Bourne Ultimatum a "surveillance nightmare" na nádraží Victoria v Londýně. Možná tomu přispěla má podivná ochota zpovídat se tajemnému muži s kufříkem, možná Solovjova rodina prostě poctivě studuje odbornou literaturu a rychle se učí.

Nejvíc mě ovšem překvapilo, jak snadno dokáže mou sebevědomou organizaci vykolejit jedno hledání chlápka s fetem. V požadavku na střízlivou a přesnou analýzu problému jsem z velké části selhal a své lidi vyslal na chaotický běh hlavním městem, aby sháněli zbytečné indicie vedoucí k lumpovi, jemuž jsme nakonec až v třetím bonusovém termínu dodali jeho oblíbené kartičky s postavami hokejistů. Při téhle vyčerpávající cestě jsme protelefonovali majlant i baterky a zbylo nám jen hořké vědomí, že i herní prvky našeho zábavného pinožení dokáží jednoho rozumbradu pěkně vypéci.