michael corleone : weblog

Nestálo to včera za nic a nemá cenu to rozmazávat. Kdyby měl Juda Ničitel sílu, popsal by neúspěšný manévry v dešti, já na to odvahu nemám. Celej den plánů, taktiky a úskoků - bez záseku. Já mezitím pochopil, že mým osudem bohužel nejsou jen krásné smrtonosné ženy, ale taky ta modřanská řiť, již jsem před čtyřmi léty pomluvil a za trest ji od té doby musím navštěvovat pravidelně. Můj starý známý ovšem od té doby nasbíral nějaké zkušenosti, takže každá návševa té legrační budovy s tou výchovnou hláškou u vchodu a s bystrou babou vrátnou je čím dál nepříjemnější. Když navíc čekáte na oběť, která mezitím svačí vašeho consiglieriho, je vám z deštivého světa fakt smutno.

Tady je fakt každá rada drahá.

Večerní hon na Dimitrije byl pravá studená sprcha. Jednak se starej Corleón musí schovávat před starým Rusem, navíc se všude okolo motaj lidi v černejch kabátech, co neustále telefonujou a podezřele připomínaj hráče Famiglie. Partyzánská strategie měla sice svůj půvab, ani nevím, zda byla odhalena, každopádně nepřinesla ani ovoce ani ruskou hlavu.

Koukám, že se mi někam ztratil konec příspěvku. Psalo se v něm,  že chuť jsme si spravili na pikočervím kaporežímovi, co vylez ze třídy obklopen bodyguardy zpředu i zezadu. Taky, že jsem vytáh třesoucí se rukou starce kvér a pálil na hruď, přičemž jsem po matrixím pohybu oběti zasáhl akorát hlavu. Pikočerv prostě zdrhal do jediného volného směru - dolů. Vypadalo to stylově jako na vobrázku.

K dokonalosti chyběl jen kousek. Lebky.