michael corleone : weblog

Určitě jste slyšeli ty řeči o tom, že štěstí přeje připravenejm. Taky dobře znáte ty dny, kdy jste narychtovaný a naštelovaný a máte smůlu jak starej Evans po ránu, nebo ty chvíle naprostý nepřipravenosti, kdy klika jednoho z bahýnečka vytáhne. Ale musim říct, že tak docela kecy to nejsou. Když se totiž vyladění a fortůna sejdou, je to docela mazec. Tohle nebude moc vtipný, spíš popisný a klasickou corleonskou sebeláskou nafouklý kecání.

Sympaticky cynická maminka Evansová se synkovi ještě ani nepřestala smát a já už doma v sedm ráno smažil historky na blog. Když volala naše profesionální mrcha, krvežíznivá Alison, že fialovoučký děvče na mý kartě se jí právě snaží uloviti ve škole, viděl jsem v tom znamení. Na kole je to ovšem na Prosek dost daleko a dávno předtím, než cyklista Korleón makarón dorazil zpocenej a smrdící na místo, byli vrahounský učni v trapu. Složil jsem tedy revolvery zpět do batůžku, popad naše rozmilý děvčátko z hor a vyrazili jsme do Hostivaře na sledovačku. Aby toho nebylo málo, cestou mi píše starej Igor, že navrhuje schůzku. Nakonec, říkám si, proč ne.

Zatímco jsem si v hostivařský velkovývařovně vyfitkovanejch studeníků hověl, roztomile zloučký děvčátko se svou tradiční dobrotou v oku (a patnácti mrtvolkama na personálním účtu) vyzpovídalo celej personál budovy a ukázalo prstem na hlouček studentek stojících zády ke vchodu. Když jsem vystřelil, paní profesorce se rozlétly připravené papíry s poznámkami do všech stran.

Igora jsem zastihl v dobrém rozmaru, on mne v cyklistickém dresíku. Vsadil jsem na jeho smysl pro čest a svůj obrannej instinkt a nechal se pozvat na kávu, která nakonec nebyla otrávená a nad níž jsme dohodli dočasné příměří, smutníce nad podlomeným zdravím jeho synka, bratra a čehože všeho.

Pointa dne měla ovšem teprve přijít. Posluchárna MFF UK v parádní budově barokních jezuitskejch kolejí přímo vybízela k pozdržení. Člověk se moh usadit až do horních lavic a pozorovat Pizzu Marcipána, jak stojí za zábradlím vedle dveří a čeká, až se před ním pikočerví rádce asi dobrovolně zastřelí. Ne že bych měl o naší společné oběti nějaký přehnaný mínění, ale vlézt do místnosti jako ovce na porážku, to bych do Cheatera zrovna neřek, takže jsem se nijak nebál, že přijdu o svou svačinku. S příchodem profesora diskrétní matematiky Marcipán zmizel (alergie na čísla?) a nahradil jej jeho zvěd, který si s přehledem zkušeného mafiána prohlédl všechny lavice a pak se usadil přímo přede mě (je jasný, že jako idiot vzadu v horní lavici v kulichu a s brejlema jsem byl děsně nenápadnej). Otevřel laptop s rodinným fórem a jal se psát mobilem zprávy papínkovi, totiž že oběť tu, přátelé držte se, není. Jako starej dědek jsem měl problémy přemluvit své slábnoucí tělo, aby se smíchy nepočůralo, a zklamanej fialovej pohůnek mezitím zmizel.

Bylo mi jasný, že mám další hezkou příležitost natrhat si fialky při lovu, a čekal jsem na příjezd Marcipánovy osobní karty a delegace s růží. Když kvílely dveře, tak jsem se trochu krčil, aby mi neutek Cheater, ale jinak jsem se dozvěděl spoustu novinek o binomický větě a druzích binárních relací, což nebylo vůbec nudný povídání a všem zvědavcům ho doporučuju.

S koncem přednášky se za katedru opět slavnostně dostavil Pizza Marcipán a jeho zvěd si znovu nenápadně obhlédl třídu. Z jejich zklamaných výrazů bylo ovšem jasný, že Cheaterovi akademickou čtvrthodinu nedopřejí a vypadnou, což mě s ohledem na blížící se růži poměrně zklamalo. Při svém odchodu po deseti minutách kurzu matematické analýzy jsem nachytal pikočerví mámu pod schody před dveřma a Cheatera dost daleko od nich, takže jsme se po krátkém sprintu už jen bavili o tom, kdože byl vlastně rychlejší. Nemám rád rozpory na tohle téma, tak jsem se dekoval.

Malostranský náměstí je dneska jedno velký nepřehledný parkoviště a rušná zastávka v jeho dolní části. Kdyby se chtěl člověk vyhnout davu a zároveň utéct vrahům na opačnou stranu, než jezdí jeho tramvaj, zdrhal by asi tam, kde ho nikdo nemá důvod čekat - nahoru do Nerudovky, kde nic není a ani Klaus nebere.  To byly v kostce ty důvody, proč jsem právě tam o hodinu později čekal a právě tam utíkajícího Cheatera zpoza trafiky odstřelil. 

Vychloubací část dnešního záznamu tímto končí, na večer mi má rodina připravila zabití bolivijskýho dealera, kvůli kterýmu jsem musel přeletět několik lavic a zlomit židli, takže to bylo trochu nedůstojný a omluvy hodný. Feťáckej náměstek se nám totiž sportovně přiznal k večernímu programu poté, co ho Al Hrdlořez jen o pár hodin dřív sportovně nedodělal. Sportovně, sportovně, jen toho násilí bylo z mý strany ten den už trochu moc. Al mi posílal gratulace, jako bych to byl snad celý prořezal sám. Přitom nebejt všech těch bezcitnejch mrch (Alison, její věrná spoluvinice a děvčátko z hor), zlý polský skvadry, naší krásný belladony s přítelem a vůbec celýho toho promazanýho stroje od blaxovy všemocné ústředny až po poslední spojku, byl by to nejspíš den šedivej jako každej druhej.