michael corleone : weblog

Svařákem a herním vzrušení opilá, běžím po schodech pro kartu své oběti. Svérázná společnost, přes dvě stovky hráčů, přede mnou kamarád zaslechne své jméno a ve frontě před sebou vidí svou vrahyni odcházet. Ale to nic není, za deset vteřin projíždí blesk mnou, doufám, že jméno, které mi řekli, nikdo jiný neslyšel. Miluju náhody, tahle je ale zvlášť vypečená. V hlavě mi to vře. Ještě před chvílí jsme byli přátelé, kteří se chystají na velké rumunské dobrodružství a teď ho mám zradit a zabít.

Rychle se odděluju od skupinky přátel, potřebuju být sama se svými myšlenkami. Přiznám se, že mi bylo chvíli i teskno, za tu krátkou dobu, co se známe, získal si tenhle člověk moji důvěru natolik, že jsem ho uvedla do mafiánské společnosti. Tyhle náhody mě roztrhají na kusy. Úkol je úkol, říkám si a přemýšlím, kolik mu dám času. Mohla bych se pokusit ho zabít již dnes o půlnoci, pozvání někam do hospody, krapánek by se to protahlo, 23:59 natažení rukavičky, 00:00 intimní dotek, který znamená víc, než by myslel… Ne, nechám ho ještě chvíli. Druhý den kolem poledního, mám toho dost. Nemůžu déle čekat, víc času ode mě nedostane, musím na lov. Ptám se po ICQ, jak se daří jemu, prý neúspěch, pche. Odpovídám po pravdě, jak jinak, že já jdu na to teď. Cesta na okraj Prahy je spíš dlouhá, zvlášť když všechny rozpaky už opadly a mysl mi zatemnila dávná vášeň, touha po kořisti. V metru si stahuju vlasy přísně dozadu, měním šál. Do budovy jsem se nechala zavést od sdílné studentky, která mě ubezpečila, že vrátní se o návštěvy nezajímají. Po chvíli jsem se rozkoukala, omrkla jsem menzu, bufet a studijní oddělení, kde jsem si vypsala předměty, které by časově a tématicky odpovídaly. Pronikla jsem do číslování poslucháren a než skončila hodina, obešla jsem ještě počítačové učebny a garáže. Stihla jsem asi tři končící hodiny a zpoza dveří kontrolovala vycházející nevinné mladé lidi. Od jedné Slovenky jsem se dozvěděla, že na hodině s ní byli jeho spolužáci. Ale čiže tam bol aj M. si naozaj nepametá. Bohužel, na hodině nebyl, leda že by odešel oknem. Mám sucho v hrdle, ale neúspěch si ještě nepřipouštím. Blíží se přednáška Teorie ozbrojených konfliktů, vsázím na ní, člověk musí riskovat. Posadila jsem se u dveří, které mě perfektně kryly. Byla jsem ve střehu, ale už podle chůze jsem poznala, že žádný z příchozích není ten, na kterého čekám.

Po čtvrt hodině přednášky na téma definice ozbrojeného konfliktu jsem se nedozvěděla nic nového ani o konfliktech ani o své oběti, pocítila jsem hrdost, že patřím mezi technicky vzdělanou mafii, pozdravila jsem přednášejícího a vytratila se z budovy. Dobrá tedy, potrestáme záškoláka. Posílám zprávu, že se můj lov také nezdařil. Vibrace odpovědi v telefonu mě rychle probudila z agonie. „Jedu vraždit na kohinoorku, tam co je půjčovna sněžnic, nechceš přijet?“ To víš, že chci, kamaráde! Vystupuju na další stanici a měním trasu, směr Čechovo náměstí. Jede to jak na drátkách, na Míráku mě vytrhne z myšlenek sama oběť, povídá: „Tys mě ani nepoznala!“. Sakra, jak ten se vyfešákoval, něco mezi Harry Potterem a ovčí babičkou. Vyprávěl mi o svém ranním fiasku na modřanském gymnáziu, teď prý aby vypadal co nejvíc jinak. Je tak zaujat svojí historkou, že ho ani nenapadne zeptat se mě na moje zážitky. Prý než půjdeme pro ty sněžnice, má ještě nějaké jednání v rukavičkách u skautské klubovny. Čekání venku trvalo celkem dlouho, tak jsem se po půl hodině nechala velmi ráda vzít dovnitř do domu do společné skrýše. To už mě tedy ruka svrběla, jenže natahněte si rukavici když se s vámi oběť neustále vesele baví, měla jsem jeho důvěru, ale nesměla jsem ji ztratit, taková ztráta by byla fatální, nakonec jsem to neriskla ani za cenu, že bych měla dvě oběti na jednom lovu.

Mladík přichází na schůzku a já jsem svědkem krveprolití. Teď! Natahuju rukavici a jen co proběhne předání karty, končím tuhle lapálii pravačkou na hrdle překvapeného vraha. Co následovalo, není třeba rozebírat. Reakci si dokáže představit každý, kdo jen trochu zná nějakého mladého a ambiciozního mafiosa. Nesl svou smrt těžce. Dohrál, sbohem. Nebylo to pro mě zrovna lehké a jedinou útěchou v tom náročném odpoledni mi bylo, že on by nejednal jinak. Když nedáš, dostaneš. Ze zářezu na pažbě jsem se ale neradovala dlouho. Sněžnice mi nepujčili a nad Letnou v hospodě U královské obory se už schylovalo k dalšímu masakru. Snad to byla lítost, která ovládly moje nitro, snad opojení nápoji a zážitky toho dne, že moje ostražitost nebezpečně zvadla. Dostali mě. Svého vraha jsem viděla chvíli předtím, snažil se ho dostat vrah Blaxův. Prostě si je spletl, svatá prostoto, tohle by se tedy v dobré společnosti stávat nemělo. O pár vteřin později přistála jeho bílá rukavička na mém odhaleném dekoltu. Pomsta přišla brzy.

Zbývá jen říct, že ten, kdo mi byl souzen jako další obět zdaleka nepřitahoval mou pozornost tolik co M., už jen způsob, jakým vyplnil své údaje ukazoval na to, že nestojí za špinění rukaviček, nicméně smrt si nevybírá.

Calo: In Sicily, women are more dangerous than shotguns.

Tohle měl bejt sáhodlouhej weblog úspěšného mafiána. Nebude. Nebo možná příště. Kolikrát jsem tuhle hru hrál, žádnej vrah se ke mně nikdy nedostal. Dávám si bacha. Ale pěkný holky, co se na mě usmívaj, to je prokletí, který mi požitek ze hry zkazilo už celkem třikrát. Jedna taková mi dala tip na tuhle Mafii ve velkým, a tak jsem ji pozval na svůj první lov, aby se něco přiučila. Zabila mě.

Po neúspěšném dopoledním výjezdu do řiti (Modřan) jsem musel pro Žáčka do skautské klubovny. Bylo to blízko Čechova náměstí, to jsou snad Vysočany či co, tak jsem si tam naplánoval schůzku s Apolenou, protože ve stejném místě je půjčovna sněžnic, na něž zanedlouho vyrážíme. Měl jsem v úmyslu dokončit tu nepovedenou rutinu z rána, zamluvit pro Apolenu a kolektiv nějaké sněžnice a společně vyrazit na večerní předhorskou schůzi. První část se zdařila. Pronikl jsem do objektu, ukryl se za sloup, počkal pětačtyřicet minut (Žáček mě svým rozvrhem trochu mystifikoval) a chlapce sejmul. Nakonec s tím hochem bylo mnohem víc práce, než jsem čekal. Táta by se styděl.

Překvapení přišlo záhy - za krk mě popadla sama Apolena. Víte, tuhle holku budu potkávat týden v Rumunských horách, večer jsem s ní měl ten kolektivní sraz v hospodě, to ona mi dala tip na Mafii a to já si ji pozval do Vršovic. Měl jsem jí co půlhodinu preventivně ukazovat bílý levý prostředník? Měl. Ale řekl jsem si, že pravděpodobnost 1:192 je prostě malá. Jsem ze hry. Dračí sémě ženské si na mě zase došláplo. Škoda. Až se vám taky stane, že si pozvete na sraz vlastního vraha, dejte mi vědět.

Situace je bezútěšná. Věřím, že se mi podaří přesvědčit Rodinu příště, že nejsem tak naivní jako můj brácha Santino, a že mám na to převzít po tátovi rodinnej podnik. Zatím to však vypadá úplně opačně. The odds are against me.

Večer se nechala moje vražedkyně naivně zabít v hospodě, když si sedla zády ke dveřím. Od malička mě táta učil, nesedat si zády ke dveřím. Nikdy tak nesedím. Co naplat - tou dobou jsem už byl mrtvej. Schytal to i Blax. Když se nedaří, tak se nedaří. Blog neruším, nechám ho spát do příští hry. Je třeba přiznat porážku. Nemůžu ale namyšleně nevzpomenout na nejobávanějšího zabijáka všech dob, Lucu Brasiho. Taky zemřel už na začátku knihy.

 Vito Corleone: Look how they massacred my son.

Optimismus včerejšího večera vyprchal. Sejmout Žáčka měla bejt jen nepříjemná, trochu nemravná rutina. Počkat si na něj před domem, v autobusu či kdekoli jinde ho chytit pod krkem, v anonymním velkoměstě se to obejde beze svědků. Protože není čas na hrdinství, vyrazil jsem hned ráno. Stačí ale jedno dvě drobné zaváhání a všechno je jinak. Zaprvé, před domem jsem Žáčka minul. Možná kolem mě prošel a nepoznal jsem ho, možná šel jinudy, prostě variant je řada. Vyrazil jsem za ním do školy. ¨

Kdo viděl zdařilou špionážní záležitost s Redfordem a Pittem, totiž Spy Game, ten ví, jak se má muž akce správně chovat: být milý, vtipný, ale ne moc, jen tak, aby na něj do pěti minut zapomněli. A důležité informace neměnit za řadu výmyslů, kterých je pak třeba se držet. První chyba byla, že jsem se nechal odchytit ve vrátnici. Nepočkal jsem si na dav, vešel jsem sám a vyběhla mi naproti, bábizna. Nahlásit se na vesnické škole kdesi v Modřanech na vrátnici a dát se zachytit tamním monitorovacím systémem - armádou uklízeček a učitelek - to byla první a zřejmě kardinální chyba. Ptáte-li se, jak se může don dopustit tak banálního omylu, vězte, že cesty Páně jsou nevyzpytatelné a vzpomeňte na Mistra Tesaře. Také jsem získal dojem, že by mě systém dřív či pozděj takjakotak zaznamenal, pohyby gymnazisty jsem si v rychlosti osvojit nedovedl.

Od milé vrátné jsem byl vypraven k ješte milejší hospodářce školy, která mě v prvním patře vítala s předstihem. Děcka však trávila první tři hodiny antikuřáckou soutěží v jídelně, čímž vznikla velká časová prodleva a dost intelektuálního prostoru pro Systém, aby zlikvidoval cizorodé těleso. Vyšel jsem si pravda na půlhodinku na snídani, ale po návratu byla hlídací mašinerie ihned znovu v pohotovosti. Když na mě poslali zástupkyni ředitele, vysvětlil jsem jí, že si na svého kamaráda z junáckého oddílu rád počkám. Madamme však v dobrém úmyslu rychle mě vystrnadit nelenila, a bez mého vědomí došla pro Žáčka do jídelny, "že na něj někdo čeká". Žáček to je skutečně malý a téměř neškodný, leč ne zcela hloupý, a tak dorazil vybaven bílou rukavicí na levé ruce. Katastrofální závěr.

Vysvětlili jsme tedy paní zástupkyni i paní hospodářce, o co šlo, já se omluvil katyním mé mise, a vyrazil do školy. Já se s nimi bavit nechtěl, ale posílaly si mě jako merunu od jedné k druhé, až nakonec nejvyšší šarže zakročila a zkomplikovala mi kariéru. Mohl jsem snad tušit, že se hraje i mimo Prahu, někde v Modřanech? Že narazím na špehy prošpikovaný ústav, který mě dekonspiruje dřív, než začnu pracovat? Mohl. Tak snad příště.

Tom Hagen: Mr. Corleone is a man who insists on hearing bad news immediately.

Usilovat především o vítězství ve hře či vysoký počet křížků, nebylo by rozumné zveřejňovat své příběhy ani teoretické úvahy nad nejlepším způsobem zabíjení. Nebylo by ani vhodné zvát do hry své známé a přátele, chodit na úvodní sraz a tak dále. Nejzábavnější složkou hry, aspoň ve verzi, jak jsem ji hrával v menších kolektivech, jsou však vražedné historky a komentáře k nim. Je tedy třeba vyprávět si historky z podsvětí, a když to půjde, dobře se u nich bavit. Fígle a morbídní vychytávky by taky mohly zůstat v tajnosti, aby je bylo lze efektivně používat, ale raděj se s nimi pochlubím a proberu je se čtenáři, než abych si je sušil doma. Prostě teorie vraždy, ta se dá cizelovat jen dialogem a sdílením zkušeností. Pak je třeba vyrazit a poznatky si ověřit.

 Moje dosavadní poznatky říkají, že základem je hrát rychle a pokud možno pořád. Efektivní obrana v téhle hře totiž není možná, když se k vám prožere schopný vrah, nemáte šanci. Stoprocentní koncentrace se nedá udržet, jednou vás zmerčí a končíte. Ví, kde bydlíte, a jestli jste ještě k tomu pravidelně ve škole, neubráníte se - dostane vás. Je fajn dávat si bacha a ohlížet se, ale na obranu nespoléhejte, vyhrát lze jen útokem, a to pokud možno neustálým. Zítra ráno vstávám, abych spáchal tu nechutnost (žádný Corleone nikdy nezavraždil dítě, ale můj současný zaměstnavatel mě k tomu nutí) co možná nejrychlej. Doufám, že se zadaří, nebude u toho moc hluku ani příliš krve. Snad jsem nevyšel ze cviku. Školu mám od jedenácti, jestli na mně visí někdo schopný, bude tam. Když všechno poběží dobře, moh bych do té doby odvolat ještě jednoho nešťastníka.

 Ještě nemám moc zkušeností s rukavičkou, tenhle vražednej nástroj jsem dosud nepoužíval. Mrzí mě, že se musím zaškolit na gymnazistovi nižšího stupně, ale povinnost je povinnost, tu si člověk nevybírá. Zjistit si na svou oběť první poslední je v době internetu smutně jednoduché. Dost řečí, zbytek zítra. Technické úpravy blogu v průběhu. 

Never hate your enemies. It clouds your judgement.

Olbřímí variace na klasickou hru pro malé kolektivy mi udělala radost. Hraju to rád, místo rukaviček nejlíp kousat holky do krku (tahle verze předpokládá velký počet hráček, co za to stojí). V bílých společenských rukavicích má ale vražda taky lecos do sebe. Říkáme-li tomu mafie, což bezohlednému masakrování bez jakékoli spolupráce neodpovídá tak docela, nemohl jsem si nevzpomenout na svou oblíbenou klasiku, knihu Maria Puza a film F. F. Coppoly. Hrát Mafii předpokládá důkladnou znalost tohoto kusu. Tenhle weblog by tedy chtěl být oslavou Kmotra, komentářem k průběhu zajímavé hry, a lehce narcistní výstavkou mých osobních úspěchů. Předpokládám, že počet jeho čtenářů bude přímo úměrný počtu mých obětí, a tak i proto doufám, že jich bude hodně. Mé budoucí oběti a samozřejmě i můj vrah jsou vítáni k doplňování příběhů. Kdokoli by chtěl tenhle weblog rozšířit o svůj herní příběh, a neměl by zrovna dost času, chuti či schopností založit si blog vlastní, ochotně mu tu zřídím sekci - vždyť jsme jedna rodina. Komentáře všech návštěvníků vítám, texty odhalující skutečné identity mažu.
 
I don’t feel I have to wipe everybody out, Tom. Just my enemies.