michael corleone : weblog

Abych řek pravdu, na závěr měl přijít spíš nějakej metodickej příspěvek neboli žvástání o tom, jaká je nejlepší cesta k masovýmu mordu a kdesi cosi. Když mě 100nožka v tramvaji tak nesměle podřízla, měl jsem to už za pointu celýho příběhu - jedou jsem nedodržel svůj program a holka, co celou hru neodflákla, mě zaslouženě poslala do kytek. Vážně jsem byl v té třiadváce docela spokojenej. Doma jsem našel graf a v něm zbrusu novou desítku, smál jsem se pro sebe, jakou to má někdo smůlu. Je pravda, že čtvrteční nález dvanáctky na témže místě mi už radost neudělal. No co, hra skončila, zajdu na sraz s gratulací, popiju s Andreasem a půjdu svou cestou. Nahlásil jsem návrat domů na půl jedenáctou. Cestou na afterparty jsem přemýšlel, kterejže uhrovatej matfyzák měl tu trpělivost nedat o sobě vědět a v cíli mě předběhnout, jestli to snad nebyl Bernardo Provenzano, jenž se nechal slyšet, že jsem prý cosi utřel nebo jak to bylo. Ve Smečkách mě čekala čestná rukavička a diplom, což byla pocta, kterou jsem jako ten druhý vzadu ani nečekal. Andreas správně poznamenal, že jsem měl hromadu blbejch keců, zdechnul a ještě skončil až druhej. Dostal jsem prostor veřejně poznamenat, že hra byla více než vydařená, pogratuloval jsem hošánkovi s dvanáctkou a zeptal se nenápadně Dona, kdo z přihlížejících to teda vlastně je. I usmál se na mě Andreas…

Podívejte, většina čtenářů tam stejně byla a těm ostatním to bude připadat banální, až patetický. Tak jen poznamenávám, že nejde o přiblblou fikci béčkovejch thrillerů z běloruskýho podsvětí. Tak se to prostě skutečně stalo, a že to zapadá jak práce hodináře do celýho soukolí mý teorie o zákonech mafie i života obecně, za to já nemůžu. Nemá smysl to dál rozmazávat. Líp bych to prostě nevymyslel.

Usmál se Andreas a ukázal, jak všichni dobře víte a nebo si domýšlíte, na snad nejkrásnější děvče v celým lokále. Nešel jsem proto domů po desátý, ale před jednou, a to jen proto, že jsem už neměl ani floka. Za mnou zůstala už jen prořídlá parta přiopilých vrahounů visících na úsměvu krásné vítězky. Dokázal jsem si během toho skvělého večera vzpomenout i na čtenáře svého blogu a Lucii jsem vyfotil svým luxusním fotomobilem. Je to portrét, jemuž nechybí tajemství.

 A tak se těším na shledanou zase za rok, Andreasovi dlužím dva panáky, takže jeho (a nejen jeho, to je snad jasné) uvidím dokonce dříve. Už to tu bylo, ale nemohu nepřipomenout…

Calo: In Sicily, women are more dangerous than shotguns. 

Že mojí druhou obětí bude slavný mordýř Corleone, (v té době ještě však tak velké kolečko v grafu neměl) jsem věděla celkem brzo. Jednoho dne jsem totiž na jeho blogu našla krásně velkou fotku Gale, mojí první „zakázky“ (v duchu jsem Corleonovi srdečně poděkovala) pod nápisem MOJE VRAŽEDKYNĚ.

Gale jsem šáhla na krk někdy večer 29. března. Dostala jsem krásně zachovalou kartu své zbrusu nové oběti, a co nevidím - PÁ: od 8:00 ZŠ Hanspaulka. A hleďme, říkám si, Corleone nebude nic tušit, na graf se doufám nestihl podívat (stejně tam možná ani ještě nebylo vidět, že se jeho vrah změnil) a mě stačí jen jet do školy o půl hoďky dřív a náhodou se zdržet na zastávce. Ráno jsem tedy vystoupila na Hellichově, stoupla si s rukavicí v kapse a čekala. Najednou koukám - ulicí někdo přichází, kudrnaté vlasy odpovídají, obličej jakž-takž i když vypadá ňák mladej. Jen proč jde z tohohle směru, když by mu stačilo otevřít dveře a udělat pár kroků rovně? No budiž, třeba se vrací z nějakého ranního lovu, nebo co já vím. Stoupl si asi tři metry ode mě a začal se bavit s několika kamarády. Ani jednou se nerozhlídl, tak jsem chtěla počkat, do jaký nasedne tramvaje. Bohužel pak přišla na scénu moje spolužačka, která Mafii nezná. (Aspoň ne tuhle.) A hned:

„Čau, co tu děláš?“
„Hm… čekám.“
„Takhle brzo?“
„No, jsem myslela, že třeba přijedete, s Eliškou.“
„Tak když už jsi tu tak poď do třídy, poradíš mi s tou matikou.“

Ach jo. Vysvětlovat jsem jí to teď rychle nemohla. Na druhou stranu, jen tak hmátnout někomu trochu podezřelýmu bílou rukavičkou na krk se mi taky nechtělo. Takže jsem udělala největší blbost, která mě napadla. Zeptala jsem se ho, jestli se jmenuje Matěj. Ne. (No koneckonců odpovídal zřejmě po pravdě, protože jsem nedávno zjistila, že chodí do stejné školy jak já.) A co Corleone? Až odpoledne jsem si přečetla, že se celý ten týden ráno vyskytoval všude možně, jen ne na téhle zastávce. Holt nejdřív se má číst fórum, pak se teprv nadšeně vydat lovit zářezy.

K dalšímu lovu jsem se dostala v úterý (3.4. – to předtím byl Corleone nemocný) večer. Hraje na akordeon. Hm, jestli ho nosí s sebou, měla bych ho poznat i z dálky. Ale stát jako jediný člověk s rukama v kapsách uprostřed pusté a tiché ulice, jakou je v hodinách večerních Jana Masaryka, to mi nepřipadalo jako nejlepší nápad. No, zkrátka jsem chodila ulicí nahoru a dolů, někdy jsem zahla za roh a prošla se trochu dál, už mi taky začínala být zima.
Zrovna si jdu Londýnskou ulicí zpátky do Jana Masaryka a míjím někoho, jak nasedá do auta. Divně se za mnou ohlíží. Že by měl Michael Corleone auto? I kdyby jo, asi se v něm nevozí zrovna sem, když má ze školy skoro přímý tramvajový spojení. Dobře teda, vracím se ke škole, kam chodí a … zhasnuto! Mrtvo. Takže mi proklouznul. To znamená, že příště se budu muset víc snažit.

Ve čtvrtek 12., poslední den před odjezdem mé oběti do Chorvatska, jsem se ráno vydala opět na zastávku Hellichova a začala jsem hypnotizovat nedaleké domovní dveře. Opět se mě asi pět spolužaček zeptalo, na koho čekám. Naštěstí moc dlouho nepřekážely a utíkaly do tepla. Po chvíli, už bylo skoro pozdě, se dveře otevřely a vyšla postava se zrzavýma vlasama. Mohl by to být on? Zašel vedle do trafiky, ale za chvíli byl zas venku a vyrazil jiným směrem. Sakra. Sledovat se mi ho moc nechtělo, šel rychle a musela bych ho dobíhat. Čekala jsem tedy dál a prohlížela všechny tramvaje, které by ho mohly propašovat kolem. Nic. Přestalo mě to bavit, tak jsem vyrazila do školy a těšila se, až si pořádně prohlídnu náhradníka.

Byla jsem ráda, že mi Corleone sehnal zástupce. Třeba bude snadnější ho ulovit ;-) Jenže když jsem se koukla na jeho program, zjistila jsem, že Boulderman Tom má většinu akcí…
…prostě nevhodně časově umístěných. (My středoškoláci to holt máme těžký :-) Vyhovovaly mi jen dva dny. (No, kdybych měla školu dál, nestíhala bych to vůbec, takže si vlastně nemám co stěžovat.) Nakonec mi ale na ulovení mého mafiána v zastoupení nestačilo ani těch deset dní. Dost často jsem totiž před jeho školu  přijela o pět minut později, nebo naopak musela odejít moc brzo. Sledovaly jsme sice (s mojí již mrtvou kamarádkou) někoho „zástupci“ podobného, ale po různých ověřeních (pobíhání kolem s nezakrytou bílou rukavicí:-) se ukázalo, že to buď není on nebo má hodně pevné nervy.

Úterý, to byl poslední den, kdy jsem mohla navrátivšího se Corleoneho chytit. Ve středu je totiž zalezlý doma, a další dny bohužel nebudou. Měla jsem celkem šest (to je slušný) příležitostí, kdy ho oddělat. Škola-začátek, škola-konec, druhá škola - začátek a konec…. a já měla vyučování jen čtyři hodiny, to není k zahození. Přijela jsem tedy k tý první škole, nejdřív obcházím budovu, jestli tam není víc východů. Snad ne. Tak tedy čekám. Dveře se furt otvírají, zavírají, furt někdo vchází a odchází ale Corleone nikde. Když bylo několik minut po začátku hodiny, rozhodla jsem se vrátit domů a zkontrolovat forum. Moje spojka se totiž ještě učila, nemohla mi tudíž nahlásit aktuální stav programu mé oběti. Půl hodiny doma odpočinek, zjištění, že žádné změny by být neměly a pak zas zpátky ke škole. Zase nic. A tentokrát jsem hlavní vchod sledovala obzvlášť dobře. Vrátila jsem se domů a v dvouhodinové pauze naverbovala pomocníka. Vlastně pomocnici. Martina se mnou byla i na jednom nevydařeném čekání na zástupce Toma. Dojeli jsme k druhé škole a vyčkávaly. Párkrát vyšel ze školy někdo zezadu podobný, po prohlídnutí obličeje však někdo naprosto jiný. Už bylo čtyřicet minut po konci hodiny. Jestli to chce Corleone stíhat na akordeon, měl by dávno jet v tramvaji, nebo aspoň čekat na zastávce. Ale proklouznout nám přece nemohl! Hlídaly jsme ulici před školou, a jinudy by se na tramvajovou zastávku nedostal. Začali jsme ztrácet naději a vydaly jsme se čekat na tramvaj. Na zastávce z druhého směru stál mladík tak trochu podobný. Chvíli jsme ho pozorovaly, ale ani chováním, ani vzhledem nevypadal na mafiána, natož na mou oběť.

Po chvíli jsem tedy usoudila, že by bylo lepší už jet, abych stihla Carleona aspoň dohonit, jestli nám teď utekl. Nasedly jsme do třiadvacítky. Moje parťačka se ještě chtěla podívat na toho, co zůstal na zastávce, nějak se jí nezdál. Protáhla se kolem pár lidí a prošla kolem…cože?!! Je to Corleone? Co tu dělá? Vždyť v tý tramvaji už byl, neviděla jsem ho nastupovat s náma. Ale podoba odpovídala, snad jen ta brada je na jeho fotce trochu jiná. (Podařilo se mi jí zničit docela slušně, takže tam přesný rysy moc rozeznat nešly…) Jen aby nás Martina neprozradila. Ne, jen naznačila rukou a tázavě se na mě podívala. Stouply jsme si zpátky, asi dva metry od něj a začaly domlouvat plán. Teda, náš rozhovor probíhal asi takto: „Mý mámě se v tramvaji jednou stalo, že jí ňáká ženská šáhla do kabelky… Myslim, že jestli je to on, bude vystupovat na Pavláku nebo tam ňák…. máma si toho všimla, dala jí facku…" „No já si právě třeba batoh radši sundavám… já myslim, že je to on, má úplně stejný vlasy.“

Po chvíli jsme se dohrabaly k jakémusi plánu: budem počítat s tím, že vystupuje na I.P. Pavlova, tam bude vystupovat spousta lidí a já ho zezadu chytím za krk. (Nevím proč jsem myslela, že z I. P. Pavlova je to do Jana Masaryka nejblíž. Není to pravda.) Nandat si jednou rukou v kapse nenápadně rukavičku není nejlehčí úkol, i když jsem to cvičila, nějak se mi to teď nedařilo. Konečně, ničeho si nevšiml. A už jsme tam, I.P. Pavlova. „Tak dobře Marťo, já vystoupím s tebou,“ říkám a chystám se vystupovat těsně za Corleonem. Ale ne, on se jen přesouvá úplně dozadu, do rohu. To mě trochu vyvedlo z rovnováhy. Přeci jen, moje teprv druhá vražda v životě, jak se něco děje jinak než čekám, začínám být nejistá. Už jsem se taky dávno smířila s tím, že budu mít na kontě jen jednu mrtvolku, a Corleone, největší zabiják, zůstane živý. Ale je to poslední šance - a tak trochu váhavě šahám rukavičkou na holý krk. První otázka: „Jsi to ty?“ Je to on! Velké kolečko uprostřed grafu krvavě zčervená. Ale myslím, že jedenáctku už nikdo překonat nestihne. Nebo se mýlím?

Nutno dodat, že takhle šťastného ze své smrti jsem ještě nikoho neviděla. Jsem ráda, že i velcí mafiosové udržují nadšení pro hru.

Bude to o Jadranu, plachetnici, vraždě staré známé a mém odchodu na odpočinek. Vezmu to pěkně popořadě.

Dlouhou jsem se neozval. Víte, snad úplně nejdůležitější pravidlo famiglie Corleone je, že pomsta se jí za studena. Nikdy na ni není dost pozdě. S horkou hlavou vraždí hlupáci, kteří pak plní místa v kriminálech. Pořádná vendetta se musí nechat odležet a uzrát. Krvavou dáseň jsem lovil na dvakrát neúspěšně a ještě jsem pak poslouchal její glosy na fóru. Rozhodl jsem se odjet na Jadran, týden plachtit, větrat si hlavu a holku tu mezitím nechat podusit. Byl to krásnej vejlet.

 

Nemějte obavu, že bych kazil hru. Týden za mě chodil po městě náhradník a dával tak těm za mnou šanci zabít mě v zastoupení. Dovedu si představit ten vztek, když si vám před koncem hry oběť odjede na osm dní na moře. Vrátil jsem se ale živ a zdráv, osvěžen, a tak byl čas dojít si pro Dáseň. Návštěva lidušky se nezdařila, a čekat večer s dalekohledem před školou, ze které vyjde patnáct stejných děvčat zahalených tmou, to byla naivita dobře kořeněná zoufalstvím. Neúspěšné pokusy jsem hodil za hlavu, dojel jsem slečně před dům, seděl v autě a četl noviny. Když se už - jako minule - zdálo, že prostě nepřijde, připravil jsem se na odjezd. Okolo projel autobus a já si řek, že jí ještě pár minut dám. Přišla a já málem nedoběh zavírající se dveře. Před očima zoufalé matky a nešťastného psiska jsem to veselé děvče zardousil pravačkou.

Cestou domů jsem váhal, jestli se ráno vydat pro junáka a udělat rovný tucet, nebo pracovat na jiných věcech a na afterparty dorazit s jedenáctkou. To odpoledne jsem poprvé zmeškal část svého programu bez předchozího oznámení, a tak jsem jel na hodinu akordeonu docela jinou tramvají, než by se dalo čekat. Napadlo mě, že by se mohl někdo snažit aspoň teď ke konci a přijít si před příslušné dveře v ulici Jana Masaryka, ale paranoia se dávno vytratila a zůstaly jen základní reflexy. Do domu vejít rychle, občas se ohlédnout. Přemýšlel jsem o jachtaření, kapitánských zkouškách, veslování na Slavii, indických motorkách Royal Enfield, pro které si snad v létě s mafiány pojedeme. Ani jsem to nepromýšlel, ale zpětně si říkám, že to byl zase osud nakonec, takhle se potkat cestou třiadvacítkou. Ještě než jsem vystoupil z tramvaje, přistoupila ke mně menší, mladší a tak trochu nesmělá slečna a zkusila mi opatrně zepředu sáhnout na krk. Vyšlo to a vypadala mnohem překvapeněji než já. "Jsi to ty?" Jakoby ani nevěřila, že by to mohlo vyjít. Ale já přece nikdy neříkal, že jsem nesmrtelnej.

Kráčel jsem od tramvaje a měl radost, že si zahrál taky někdo jinej než já. Že po pěti marnejch pokusech přijít pošestý se vyplatí a stojí to za to. Že se ukázalo, že každej má změřenej svůj čas a jednou na něj prostě dojde. Že vraždit velký kluky můžou malý holky. Že i ta letošní mafie má zase fajn pointu. Že v tom zase byla ženská.

S Insarem moc starostí nebylo. Víte, když zabijete krále podsvětí, můžete si oběti vybírat. Proto má další mrtvola chodila do školy v centru, měla pěkně podrobnou kartu, a když jsem šel před koncem vyučování obhlédnout terén, našel jsem ji vykecávat se s kamarády přímo před školní budovou. Kdyby každej mord byl takhle jednoduchej, už jsme dávno dohráli. Prohodil jsem pár slov se svědky brutální vraždy, vpustili mě do budovy, vystrnadili knihovnici a já si na síti našel lidušku, do které chodívá slečna se sladkým přízviskem Krvavá dáseň. Když se daří, je třeba udělat hned, co bych jindy odložil na zítřek nebo rovnou na příští rok, a tak jsem sedl na osmnáctku, zavolal staré dobré známé z Petřin a otevřel si noviny. Jestli se divíte, kolik to mám po Praze známostí, divte se dál, to je totiž tajemství úspěchu. Má známost mi ale nezvedla telefon, tak jsem si prozatím musel vystačit bez pomoci. Lidušku jsem našel, obhlédl, postavil se s dalekohledem na konec ulice a hypnotizoval vchod. Na sofistikované léčky a triky už delší dobu nemyslím, protože zabíjet ovečky žádnou velkou rozvahu nevyžaduje. Mé čekání však tentokrát nebralo konce. Při vraždě na VŠE jsem taky musel věnovat oběti akademickou čtvrthodinku, než se uráčila přijít na místo určení a nechat se podříznout, tentokrát to ale nespravilo ani dvacet minut. Rezignovaně jsem se už otáčel, pak jsem si vzpomněl na Horníkovo "musíme jít štěstíčku naproti" a vyrazil jsem směrem k budově. Že mi, při dnešním krásným počasí, ta krasotinka třeba vběhne do náruče. Nevběhla, ale nějaká slečna šla dolů po schodech, když jsem už koukal do budovy. Otočil jsem se, což byla chyba. Váhal jsem, jestli to zabalit, což byla druhá chyba. Ptal jsem se hocha s kytarou, jestli nezná krásku s kytarou, a nic jsem se nedozvěděl. A když jsem odcházel, pozpátku, abych viděl na vchod (Co kdyby přece jen…), vyšla z lidušky slečna, malinkatá v té dálce, a zamávala mi.

Než jsem došel na zastávku, volala mi má petřinská známost, a tak jsem zašel na čaj, čokoládu a pro slova útěchy. A aby můj blog nebyl šedivý, smrt si pro Krvavou dáseň půjde brzy s fotoaparátem. Jó, holky lovím rád i nadvakrát.

Vito Corleone: J’ai passé toute ma vie à essayer de ne pas être imprudent. Les femmes et les enfants peuvent être insouciants. Pas les hommes. 

Někdo by si myslel, že hrát mafii znamená v první fázi hlavně klasické detektivní pátrání po oběti, jejíž karta je často až odpudivě stručná. Ovšem ve světě post-informačním, kde už nevládnou informace, nýbrž schopnost je najít, panuje nade všemi deset tisíc linuxových serverů pánů Brina a Page - neboli Google. Co byla mafiánovi dvacátého století upilovaná dvouhlavňová brokovnice, je mužům nové doby právě tenhle vyhledávač. A stejně jako palné zbraně, i pro Google je dobrý sluha, ale velice, velice nepříjemný pán. Pokud plníte web informacemi o své osobě s tím, že nikoho stejně nezajímají, vy přece nemáte co skrývat a vždycky to nakonec můžete smazat, jste typickými čekateli na otroctví v přicházející éře. A pak rozhodně nemůžete hrát mafii. Má poslední oběť nedělala celý týden nic jiného, než že chodila do školy. Aby ji v rozlehlém komplexu VŠE nikdo nenašel, znepřístupnila svůj rozvrh ostatním uživatelům a návštěvníkům. Google ale její rozvrh viděl dávno předtím, než začal letošní ročník vražedného maratonu. Jednadvacátého února si ho uložil a všem, kdo umí kliknout na kouzelné slůvko "Cached", jej nadále vystavuje na odiv. Proto byla poslední vražda trapně jednoduchá, jen popojet pár zastávek devítkou, počkat před posluchárnou, no znáte to. Antibiotika jsem dneska dojedl, takže můžeme dál táhnout tuhle smutnou káru. A mrtvoly internetového věku nám ji pomohou tlačit.

Tohle je poučení pro všechny, kdo si ještě stále myslí, že mafii lze vyhrát s jedenácti hráči ve vlastním vápně. Jak někteří čtenáři vědí, roznemohl jsem se, odvolal dnešní program a ležím v posteli s antibijótiky. Přesto jsem však s večerem musel vstát a zaskočit do hospody U Milosrdných, neboť se tam konala přípravná schůzka na dubnový jachtařský výlet. Jen na jeden čaj a rychle zase zpátky. Přijdu do lokálu, volné místo u stolu mých veselých přátel je akorát zády ke dveřím, říkám si, nikdo tady mafii nehraje, nikdo o mě neví, půllitry dnes lítat nebudou a za chvíli padám, co bych si nesed. Chvilku tak kecáme o barvě světel na pravoboku, o vichřicích a českém námořníkovi, když mě někdo drží za krk. Bílá rukavice na pravé ruce, je dohráno. Starý rádce mého otce, který mafii prý nehraje, abychom se dál drželi předlohy, říkejme mu třeba Genco Abbandando, consiglieri. Najednou mi to všechno docvaklo. To je přesně jeho styl, nepřizná, že hraje, pod rouškou tmy obhlídne hřiště a pak člověku zkazí zábavu. Několikrát se mě na hru ptal, teď se ukázalo proč. No nemám já smůlu na kamarády? Jednou si nedám pozor a už mě mají. A proč si na fóru říká stonožka, členka turistického oddílu? "Byla potřeba nějaká falešná identita." Apolena v tom prej měla prsty, věděla, že hraje a předala mu svůj vražedný elán. Zase ona. Jó, nedá se svítit, kdo má za krkem šikovnýho zločince, tomu zvoní hrana. V duchu si skládám svoje parte na blog a říkám si, že aspoň konečně pořádně vyležím chorobu, když nebudu muset chodit zabíjet středoškoláky.

Překvapenej jsem proto byl až na cestě z hospody, kdy mi Genco vrátil kartu mé další oběti, protože to byl jen vtip a on opravdu mafii nehraje. Jako pravý consiglieri mi tak naznačil, že sedat si zády ke dveřím jen proto, že se cítím bezpečně a už mám stejně osm zářezů, to není moudrá politika. Snad si z toho vezmu ponaučení.

 Tom Hagen a Michael: Nikdy nevíš, koho na tebe poslali tentokrát.

V úterý jsem vám neprozradil všechno. Jen jsem něco málo naznačil. Tak teď pro všechny pěkně po lopatě.

Díky skutečnosti, že řada lidí používá fórum jako seznamku (mohlo by se to rovnou jmenovat libimseti.podsveti.cz), jsem už od pondělka věděl, co převratného se v našem klanu stane. Zbývaly mi totiž dva obědy k Donu Andreasovi, a tedy jen krátký čas k převzetí vlády nad pražským podsvětím. Ten první zákusek, jak víte, jsem posnídal ve Vršovicích. Gymnazistka Blecha měla ten den tancovat v domě na Národní třídě. Vzhledem k tomu, že jinak bydlí na "Praze" 10, v Kolovratech, nebyl čas na hrdinství nebo otálení. Měl jsem to naštěstí po cestě, takže jsem se prostě odpoledne stavil v pasáži Metro. Fotografii jsem měl tentokrát k dispozici pouze jednu, tu na kartě, a nebyla to zrovna fotka zánovní - snad jen ta Vráťova se s ní mohla měřit. Kolem mě procházelo jedno děvče za druhým, mezi prvními pěti tak tři docela dobře mohly být Blechy. Změnil jsem tedy strategii - už nikoli nenápadně, ale nápadně! Podezřele! A co možná nejvíc. V prvním patře jsem se postavil hned vedle dveří do šaten, obě ruce do kapes, rukavici připravenou, a pozoroval nadějné tanečnice. Čekal jsem, která z nich při pohledu na jasného vrahouna zakolísá nebo se lekne, a snažil se přitom odfiltrovat ty, které se na mě dívaly jako na úchyla. Pak přišla ta pravá Blecha. Podíval jsem se na ni, zaváhala. Já nezaváhal.

Napsal jsem Andreasovi zprávu: "Četls Kmotra?" Prý jen pobírá rychlokurz. Chtěl jsem mu poslat starý sicilský vzkaz, nechat ho podusit, povařit ve vlastních šťávách, a jednou si pro něj dojít. Nespěchat. Bylo by bývalo pěkné, aby se nejdřív po sicilsku dozvěděl, že Blecha, co ji měl za zády, už nedýchá. Proto jsem to zamlčel v reportech i na blogu. Ovšem dneska odpoledne se mi ozval Tom Hagen, můj consiglieri, s nímž jsem likvidoval Kýtu.

"Viděls už kruh smrti?"

"Ještě ne. Něco zajímavýho?"

"Jestli jsi ty ten se šesti zářezy, pak na druhý straně je Jack Rozparovač. Osm čárek."

No, na množství a velikosti sice nezáleží, ale nechat po Praze lítat magora, co má osm kousků, to by byla čirá nezodpovědnost - a vůbec se mi to nehodilo do krámu. Potřeboval jsem co nejrychlej zlikvidovat hlavu podsvětí, usednout na její místo a trochu to tu uklidnit, než ten člověk na opačné straně grafu provede nějakou další hloupost.

"To mění situaci. Jdu pro Andrease." 

Dneska byl ples jeho gymnázia, kde se musel jako významný absolvent ukázat. Hodil jsem se do gala, od prvních odcházejících převzal lístky a na schodech potkal starou známou. (Zase jinou starou známou. Víte, Praha - a nemyslím tím Kobylisy ani Kolovraty - je jedna malá vesnice a na gymnaziálním plese v Lucerně nelze nepotkat spřízněnou duši.) Nabídl jsem dámě rámě, nechal se provést po sálu a ukázat Dona. Zabil jsem Dona a dámě objednal jablečný džus s rumem.

Tímhle zločinem měla původně moje práce skončit. Měli jste mi všichni přijít projevit úctu, stát se mými přáteli a já bych se stal přítelem vaším. Pomáhali bychom si v nouzi - jednou vy mně, podruhé já vám. Všechno by bylo, jak být má. Ale někdo se rozhodl to celé zkazit. Jack Rozparovač, ten se nechce stát padrinem. On vás nechce tahat z trablů, být laskavou hlavou veliké rodiny - famiglie. Ne, to je masový vrah, fanatik, který se nezastaví před ničím. To není capo di tutti capi, to je šílenec. Luka Brasi, ten aspoň vraždil pro mého otce, takže to mělo přece jen trochu státotvorného, konstruktivního smyslu. Ale tenhle? Chtěl jsem jet na zaslouženou dovolenou. Místo toho svolávám rodinnou radu. Toho člověka se musíme zbavit.

Kay: You know, Michael; now that you’re so respectable, I think you’re more dangerous than ever. I liked you better when you were just a common Mafia hood.

Poznámka pod čarou: Na upravené verzi kruhu jsem se dočetl, že Jack má teprve sedm kousků. Škoda. Vědět to dřív, možná bych na něj nebyl poslal Toma Hagena.  

Dneska ležím v posteli, nemůžu mluvit a bolí mě hlava, tak snad jen pár krátkých slov o defenzivě v našem klanu. Jak mnozí víte, zastávám názor, že účinná obrana není možná, přesto jsem však v posledních dnech často přesvědčován, že je tomu naopak. Že kdo si dává velký pozor na známých místech, do hospody sprintuje, do školy chodí garážemi a nepřebírá z obavy o vlastní bezpečnost ani poštovní zásilky, tomu se jaksi z logiky věci nemůže nic stát. Inu, to platí jen zčásti. Pokud z domu odcházíte zadem přes dvorky, v temných chodbách si vždy rozsvítíte, cizí lidi si držíte od těla vidlemi, pořád se ohlížíte a jste nezdravě paranoidní, má minimální šanci vás dostat beránek, hodný kluk z devítky, co to hraje poprvé a už dvakrát čekal u vás před školou zbytečně. Neuplyne ale mnoho času a prožere se k vám skutečný vrah. Ten nebude otrávenej z toho, že jste mu dvakrát ujeli na spřáhlu zadního vozu tramvaje, že na přednášce sedíte v rohu místnosti a do kroužku modelování chodíte pokaždé z jiného směru. Nene, profesionální zabiják má z obezřetné oběti radost. Nepozorní školáci ho nebaví a na paranoidní mafiánské učně se docela těší. Nechá vás pěkně podusit. Zjistí si o vás všechno, obejde školu i pracoviště a spočítá východy. Nehraje na množství, ale na kvalitu. Nespěchá. Pokud vás nelze snadno sledovat, bude vám za zády chodit s kumpánem a budou se střídat tak, že si jich nevšimnete. A jednou si pro vás přijdou. Máte-li za zády skutečného vrahouna, dávejte si pozor i ve chvílích, kdy na dveře buší hasiči, že hoří, i když vedle vás zastaví policejní auto. Jestli jste ji sami nevolali, nevěřte ani sanitce. Pozor na popeláře, zvlášť když přijeli dneska už podruhé. A nevěřte ani lidem, co mají holé ruce volně podél těla. Ten pravý vrah bude mít rukavici na ruce ve vteřině.

Proto útočte a likvidujte své oběti jednu po druhé, abyste, až si pro vás přijde smrt, mohli říct, že to stálo za to. Nečekejte. Nevíte dne ni hodiny.

Michael: If anything in this life is certain, if history has taught us anything, it is that you can kill anyone. 

Moje milá se jen nesouhlasně převalovala v posteli, když jsem se svítáním vstával do práce. Co že zas tak brzo a vůbec, že se jí ten můj byznys nějak nelíbí, hučela v polospánku. Víte, nelíbí se jí nic z toho, co zaslechne - a to ještě nic pořádného neslyšela. Nechal jsem to plynout a na přání jí nařídil budík na půl osmou. Na svém telefonu ovšem, proto jsem nemohl vyfotit krvavý sluneční koláč, který se toho rána zvedal nad Vršovicemi v předzvěsti blížících se událostí. Dodatečně jsem dostal i číslo popisné, takže jsem šel celkem najisto. V protějším domě měli skvěle prosklené dveře, co do nich zvenku není vidět, ale dvě vycházející postavy mi vždycky zavřely před nosem. Pozdě jsem čekal na třetí šanci, okolo mě prošel punker s dlouhými vlasy. Nevšiml jsem si odkud, ale dlouhé vlasy a "punk festival v praze" byly jasné indicie, navíc času mnoho nezbývalo. Když se za rohem ohlédl, podezřívavě si změřil mou ruku v kapse a přešel na druhou stranu ulice, bylo jasno. Shodil jsem rukavici, obě ruce znovu vytáhl z kapes a došel na zastávku autobusu. Možností, kudy by mohl jet do školy, bylo více, proto jsem na nic nespoléhal. Když se spolužákem, jehož potkal na křižovatce, zašli za roh, rozběhl jsem se. S kopce se běží snadno a když se moje kroky ozvaly hlasitě, byl jsem už moc blízko. Stihnul se sice schovat za kamaráda a kousek popoběhnout, takže úplně čistá práce to nebyla (navíc jeden svědek zůstal naživu), ale máme hotovo a pokračujeme v naší soutěži masových zabijáků. O další oběti jsem už věděl dopředu, takže mě mladá gymnazistka na fotografii nijak nezaskočila. A bystří čtenáři už jistě tuší, že pomalu přichází čas, kdy se stereotypním a brutálním zabíjením téměř nevinných středoškoláků definitivně skončím. Rocco Lampone není Michael Corleone, vrah není don. Vítejte na přelomu věků.

Michael: Don’t ask me about my business, Kay.

V souvislosti s děním na fóru i v ulicích tu mám zase metodickou vsuvku. Čtenáři se dnes ve stručnosti dozvědí, jak lze s velkou přesností odhadnout, že na kartičce před nimi je podoba profesionálního vrahouna a ne jen další nepozorné oběti. Shrneme to v několika bodech.

• Zabiják nemá profil na lide.cz, libimseti.cz ani seznamka.cz. Na spolužácích.cz ho taky nenajdete, a pokud jej tam snad přidala jeho spolužačka, neuhodnete heslo. Do většiny tříd se dostanete přes "křestní jméno naší třídní" nebo "kolik má Majkův pes nohou". Do třídy s vrahem se nikdy nedostanete, pokud vůbec taková existuje.
• Na webu nejsou jeho fotky ani číslo na mobil. Ani datum narození ani domácí zvířata.
• Na místech, která uvedl v kartě, nebloumá jako lunatik, ale chodí rychle, obezřetně, často v přestrojení. Je velmi podezíravý, používá nouzové východy a nákladní výtahy. Neutáhnete ho na vařené nudli, ani na nudli dosud nevařené.
• Fórum mafie nepoužívá jako seznamku, ale jako užitečný zdroj informací. Sám vám tam o sobě řekne málo, snad jen to nejnutnější o svém programu.
• Pokud jste jeho oběť, na fóru se vám nejspíš neozve, najde si vás a nepotřebuje k tomu seznamku. Může být kdekoli. Možná vám zrovna teď sahá na krk.

Máte-li tedy naopak někoho takového za sebou, jste blízko svému konci. I jestli jste lepší než on sám. Jak jsem totiž psal před rokem v úvodu, efektivní obrana v této hře není možná. Můžete se pořád ohlížet, ale pokud jste úplně neodflákli kartu nebo nejedete na dva týdny do Himaláje, moc šancí nemáte. Proto je základem útok. Když zabijete dvacet lidí v deseti dnech, můžete v klidu jako Luka Brasi zemřít hned na prvních stránkách a stejně z vás bude legenda.

Vito Corleone: Never get angry. Never make a threat. Reason with people.