michael corleone : weblog

Jsem mrtvej, moje rodina je ze hry a já vám řeknu proč.

V sobotu a v neděli jsme ještě hráli o mouku jako o život. Špatně rozjetej začátek, kdy jsme po dvou dnech měli jen tři kusy zdechlý mou rukou, dohnali zarputilí členové famiglie poměrně stylově. Skoro na každou rodinu jsme měli něco v rukávě, nebylo příliš čeho se bát. Na jedný straně Jůlinka Camarová, která mi chodí do školy přímo před dům, na straně druhý italskej dezert, co se mačká na záchodě, aby ho kdekdo z dálky viděl. Nikomu ani nevadilo, že jsme při nedělním mlynářským rychlokurzu získali jen podprůměrný umístění, zvlášť když mladej Neri stíhal každej den zvyšovat svůj náskok na čele pelotonu masovejch vrahů. V pondělí jsem vytáh svou mrtvou, ale velice schopnou polskou skvadru na zátah do Suchdola. Tak jako v sobotu, kdy mi předhodil oběť až před dům, i tentokrát dohodli Tadisovi kontakti sraz s obětí za nás a můj zásah do samotné věci byl čistě formální. Nešťastná máma z Drátěnky seděla dokonce zády ke vchodu, což mě jen utvrdilo v přesvědčení, že kromě nás nemůže nikdo vyhrát.

Bystrý čtenář již tuší, kde padla kosa na kámen. Možná jsem se nezmýlil v odhadu, že jsme nejschopnější zabijácká banda a lůza z Kozy Nozdry nám tak akorát může zakládat fankluby. Ovšem tohle přesvědčení mě dokázalo dokonale uspat. Zabijákova pýcha a předsudek o nedostatečnosti protivníků. Ačkoli jsem se o tom přesvědčoval, nedokázal jsem si vštípit až pod kůži, že tentokrát nehraju sám za sebe, nemůžu frajeřit a zdrhat, kudy se mi zachce. Bál jsem se, že podcením soupeře - a podcenil jsem jej. A jak si tak ležím v penálu, co ho zvenčí začíná žrát hniloba, dochází mi, že je moje smrt horší, než v kterýkoli Mafii. Tentokrát jsem hrál za Rodinu. A nezvlád jsem to.

Když jsem se třetí nouzovou cestou dostal do školy, nachytal jsem dva dezerty, jak sedí před mojí posluchárnou a vykecávaj se o kravinách, jak kdyby seděli v cukrárně. Utek jsem jim jak školákům, vrátil jsem se s rukavicí, zasmál se a poprosil, ať si počkaj po hodině. Pak jsem z desítky inteligentních možností vybral jedinou naprosto nesmyslnou a nechal se nachytat Zákuskem Seniorem, co se zavřel do odpadkovýho koše ve školní kuchyňce a naivně věřil, že kolem něj naivně projdu.

Jasně, že moje rodina mohla začít hrát dřív, než ve čtvrtek. Navíc těch, co se do toho opřeli, nebylo zrovna čtrnáct, takže hrstka šílenců měla dvojnásob těžkou práci. Nemoh jsem tušit, že můj nesmrtelnej caporegime nevydrží ani dvanáct hodin. Ale přesto - dostat se ze spárů Kozy Nozdry a Jůlije Camarový nebyl zas tak těžkej úkol. Nabubřelej don Corleone ale nezvlád boj s vlastní pýchou, zklamal celej klan a zmizel na smetišti dějin podsvětí. Myslel jsem, že to přejde, ale každej den v rakvi je horší než ten předchozí. Je to dobrá škola. Jestli se někdy odvážím jako bezejmennej zabijáckej učeň vrátit do pražskejch ulic, snad mi nebude chybět ta trocha pokory, kvůli níž jsem letos zklamal ten nejslavnější klan. Pak by tahle lekce stála za to. A dokud nedokážu já nebo někdo jinej dostát cti a jména rodiny Corleone, zůstane tenhle blog prázdnej jak srdce mafiánský vdovy.

If anything in this life is certain, if history has taught us anything, it is that you can kill anyone.

Kdybyste chtěli slyšet něco o pátku u Corleonů, tak já byl ve Vídni za kumštem. Svý omalovánky tam vystavuje nejen bezuchej Holanďan, ale i Pikasův kámoš Jirka Braque, takže je vážně na co koukat. Navíc první autor má jiskru v oku, která není mafiánovi úplně cizí.

Vidíte? Pohled odhodlaného šílence…

 Zatímco jsem se dobře bavil a doufal, že za mnou přijedou mí vrazi, v Praze řádil člověk, kterej se rozhod zapsat do dějin pražskýho podsvětí krví. Zatím mu říkám mladej Al Neri, ale jestli nepřestane, bude z něj brzo Luka Brasi junior. Najal jsem ho jako řadovýho vojáka, doufal jsem, že se aspoň trochu vynasnaží, aby mi nebylo líto vyhodit pár babek za jeho rakev. Ovšem mladej Neri nejen že se nechystá zdechnout, on navíc oddělal tři soldáty, dva caporegimy a pořád nemá dost. Kdybych měl rodinu složenou jen z takovejchle lidí, už by bylo dávno dohráno a nikoho by to vlastně nebavilo. Je pravda, že mu vydatně pomáhaj naše zkušený mrtvoly a nez nich by těch zářezů tolik nebylo. Ovšem jeho hlavní výhoda je, že je pořád živej. To se o většině ostatních jaksi říct nedá.

Z Vídně to smažím domů na zadním sedadle limuzíny a váhám. Rád bych dodržel svůj program a zašel do hospody na karty, hodilo by se mi ale taky odpravit jednu mafiánskou dcerku. Druhá možnost mi v zápětí odpadla sama, protože dcerka zmizela mejm lidem z dohledu (měl jsem pravda trochu umělecký zpoždění). A pak volá mrtvej consiglieri. Na záchodě v naší hospodě si dali srazík talijánský dezerti z proslulý rodiny známý v Praze jako Koza Nozdra. Seděj, rokujou a vymejšlej, jak si na mě počíhaj, jen co si ulevím u mušle. A co jim na to má prej říct. Bylo mi to blbý, ale musel jsem je odmítnout. Šli byste na karty, když už vaši spoluhráči skoro odcházejí, když máte hlavu plnou Van Gogha a jedinej důvod, proč se dostavit, je sraz s bandou zabijáckejch diletantů na špinavým hajzlíku? Jó kdyby jejich soldát nebyl kluzkej vymlouvající se had a my měli dávno kartu jejich padrína Dezerta seniora, zastavil bych se a prolil nezkušenou krev do porculánový mísy. Ale takhle? Dám jim ještě pár pokusů na rozcvičenou a pošlu svýho novýho favorita, aby se potrénoval na jejich mláďátkách. A když se dostanu k poslední kartě, tak si to pak povíme, no ne?

Co vám na to mám říct. Kdybyste mi včera řekli, že se čtyři mý ratolesti daj dohromady, objedou Prahu a zrušej pět kusů mafiánskýho masa, Tom přidá jednu dcerku a vyhoupnem se do čela průběžného hodnocení vražd, byl bych veselej jak malý dítě. Kdybych věděl, že mi během jednoho dne umřou i na druhý straně rodinky caporegime a consiglieri, asi bych to už zabalil. Kombinace obou mi však nedovoluje ani jedno. Je to dobrý, je to blbý. Můžeme vyhrát, můžeme bejt první pod drnem. Třeba půjdou zejtra do penálu Alison a Vítek, třeba půjdu já. A nebo se nedaj a my naučíme Kozu Nozdru slušnýmu chování. Protože jejich voják, kterej nám stojí v cestě, se zatím chová hůř než falešnej hráč karet, a kdyby mi v tom mafiánská čest nebránila, požádal bych ústřední podsvětí, ať mi ho odkliděj.

Nevim, nevim. Dohodli jsme si s Jůlinkou Camarovou krátký víkendový příměří, aby měly rodiny dobrej důvod hrát o víkendu jako o život, ale aby si zas ostatní nemysleli, že se srabácky paktujeme. Pořád je možný všechno. O víkendu to roztočit a stát se milionáři, zejtra umřít ve Vídni na výstavě Van Gogha. Jak to přijde. Každopádně ačkoli mám vojáka, co zabil víc soldátů a kápů než leckterá rodina dohromady, na vyšší šarže ho poslat nemůžu. A tak, pokud mi dá podsvětí dožít se rána, budu se muset uchýlit ke starý mafiánský strategii, do it yourself. I dneska se modlím, aby mi rodinka pomohla, a hlavně při tom neumřela.

Toho rozhněvání mohlo bejt nakonec trochu míň, ale bohužel. Ráno jsem si jel vyřídit kamsi do Bohnic účet s obyčejným soldátem, jehož moje rodina, tak jako nikoho jinýho, nedokázala zabít. Triviálním systémem - přijeď, počkej, vstup, zeptej se, otevři krk košerákem a omluv se paní učitelce - jsem byl hotov hned, cesta tam a hlavně zpátky trvala o poznání dýl. Po osobním volnu jsem si na mém rodném gymnáziu spravil chuť na další srandovní zakázce, mým takřka švagrovi. Nic snazšího bejt ani nemůže.

Rodina se ovšem rozhodla, že dá soupeřům náskok. Tak jako včera se důstojně vzdali krveprolití a aby toho nebylo málo, druhej kápo a má dcerka se nechali podříznout. Možná nechtěj nahrát soupeřům, jen se chtějí dívat, esli se z týhle hromady výkalů dokážem nějak vyhrabat. Naštěstí rodinnou věc podpořili dva lidé - caporegime Astorian a Marky Parky. Ten první si o tom druhém našel během mýho zaneprázdnění první poslední, vytisk čtyřstránkovej profil včetně deseti fotek, dvou mapek a jednoho google earth snímku. Pak mě vzal hned z bojový schůzky na místo určení a nastartoval auto pro případ nutnosti. Ten druhej zase dokázal, že ač sám znamenitej ofenzivní hráč minimálně krajskýho formátu, defenzivních přednášek mýho consiglieriho Toma se mu zoufale nedostává. Svůj večerní program popsal na fóru s junáckou důkladností, o to víc jsme byli překvapeni, že nás na místě určení vůbec nečekal. Nešel po schodech, nehlídal si rohy, nepoužil zadní východ, neposlal maminku jako předsunutého zvěda. Ani telátka pod elektrickou pistoli nechodí tak klidně. A jsem fakt rád, že máme tohohle vraha z krku, protože z jeho deníčku se zdá, že jen málokdo bere útok tak na krev jako on.

Jako hezká večerní pointa posloužilo, když mi Marky sdělil, že celej večer sháněla jeho rodina indicie vedoucí ke kartě "našeho padrina." Jojo, náš padríno. Ten se jen každej večer vroucně modlí, aby nemusel ráno dohánět, co děcka zaspala. 

Dobře. V půl šestý prvního dne nemá moje rodina jako jediná ani jeden kill a jako jediná mrtvýho kápa. Fajn. Dokonce víme, kdo může za druhou část problému. Tenhle post má bejt docela krátkej. Udělám cokoli, a to mi věřte, aby se ten zejtřejší moh jmenovat Corleone’s Rage, Fury and Revenge. Cokoli. Ještě se uvidíme.

Blíží se válka gangů, doba, kdy je vše dovoleno. Představte si rozžhavené hlavně samopalů, zkalené oči mrtvých a zástupy plačících žen, vžijte se do hrůzných časů, kdy oheň a smrt přeskakují z domu na dům a nešetří mladé ani staré, muže, ženy ani děti, a přemýšlejte, zda chcete být členem rodiny Corleone… nebo sami, tam venku… 

famiglia.podsveti.cz 

Když už nehrajem, aspoň kibicujem. Jsem zpátky na české klávesnici, tak tu mám pár poznámek k letošní mafii optikou virtuálního pozorovatele, přepracovanou skicu učebnice Úvod do teorie virtuálního mordu (Theory of Underworld: A Restatement) a výhled na příští rok (dá-li pámbu Andreasovi zdraví).

Bylo to trochu smutný, sledovat to celý jen z dálky, ale není každej den posvícení. Tři mrtvý sedmičky sice prokázaly, že zemřít může každej, ale takovou úmrtnost mezi hráči první ligy jsem nečekal ani já. První dva týdny to vypadalo, že by se letos mohl přiblížit na dohled mafiánskej sen, totiž vyvražděnej celej kruh, ale to budem muset asi ještě pár let trénovat. Vzrostl nejen počet hráčů, ale i množství svátečních vrahů, stejně jako těch, co už to hrajou jak za peníze - takže samá pozitiva. Mafián Marky udělal čest dvojcifernejm výsledkům. Ale hra se musí točit. Aby se kolotoč zabíjení gymnazistů nestal rutinou, je třeba vnést do věci nové světlo.

Marky na svém blogu hezky shrnul základy úspěšného mafiána. Je třeba hrát na plnej plyn a je fajn mít u toho trochu štěstí. 100nožka svou historkou o vraždě během velké přestávky prokázala, že i pravidelnej rozvrh středoškoláka se dá využít k bestiálně efektivní hře. Modří už vědí, že kdo neumí pracovat s internetem, může tak akorát roznášet na afterparty pití svým úspěšnějším kolegům. A kdo na hru prostě nemá čas, ten se hodí aspoň jako plankton, jako začátek potravního řetězce, na jehož konci jsme my.

Základní metodika práce se už stává rutinou. Ti, kdo hrají už potřetí a naplno, si zvykli odcházet z domova přes dvorky, do školy chodit skrz byt školníka, z metra vystupovat náhle, jako poslední a o zastávku dřív, z bezpečnostních důvodů raděj po ulicích běhat než chodit a vyučování trávit v rohu třídy, obklopeni informovanými, zkušenými bodyguardy. Vyhledávání informací o oběti už jim trvá spíš minuty než hodiny, posílání výhružných esemesek na pevnou linku (pro ten děsivej strojovej hlas) je dávno automatickou součástí přípravy, naučené varianty vražedného systému "iluze-překvapení-deziluze" mají tak zažité, že se jim z celé hry stává něco na způsob geologie, totiž věda, v níž hraje roli jenom čas a tlak (jak se říká v jednom filmu). Čas - a tlak. To je dobrej základ. Ale mafie není úřednická práce placená od hodiny. Mafie musí bejt příběh s pointou. Tak trochu poezie.

A tak je třeba měnit zažité návyky, vymýšlet nové záminky, nové způsoby, otevírat smrti i ty nejneočekávanější dveře. Zvát své oběti na rande a zabíjet až po prvním polibku. Znova se podívat na Samotáře a pak vraždit v převlečení za instalatéra, který jde zkontrolovat plyn v elektrické troubě. Nespěchat - myslet, komponovat. A nebo naopak, střihnout si krátkou etapu jako erzetu, rychlostní zkoušku, zvonit na ta děcka ještě v noci a vraždit je v pyžamu. Vždyť kdo z vás dal víc než dva kousky za den?

Už ani nevim, kolik stačilo k vítězství v prvním ročníku, i ta loňská čísla se už trochu mlží. Ale legendární historky nemizí, naopak, rostou s vyprávěním a stávají se neuvěřitelnými příhodami z pražského podsvětí. A pro ně hrajem. A pro naději, že se jednou probrodíme krví až k Lucille, samozřejmě. Ne abychom ji zabili, ale abychom společně - v poslední den zlatého věku pražského podsvětí - spáchali sebevraždu a na Gimliho kruhu smrti tak nechali vyjít dvě nádherná, veliká, aspoň patnáctková žlutá slunce. 

A tak jsem si na příští ročník připravil koncept rychlopalné zbraně, který z jen tak navlečené rukavičky udělá přežitek. Sprinterskou etapu s překvapením, která by měla zajistit aspoň pět kusů za den. Nové přestrojení. Revoluční systém iluze bezpečí a neodolatelné přitažlivosti vraha. Víc krve prolité v nezapomenutelném rytmu. A to všechno vám říkám jen proto, abyste byli zvědaví a nezabili mě hned na začátku v očekávání ďábelského ohňostroje. Nechci umřít mladej jako předloni.

Viktor: Já jsem to rekomando. 

Chtělo se mi psát o tom, jak se můj brácha Santino vytáh, oddělal čtyři zlý mafiány a pak zemřel, jako vždycky v půlce knihy. Nebo přidat něco metodiky pro Tadise. Ale dostal jsem se k mimořádně ubohýmu článku o týhle fajn hře a zase jsem se po delší době rozpálil. Víte, vedle krušnýho života zabezpečenýho pražskýho vysokoškoláka jsem si už taky stihnul střihnout delší pracovní poměr v redakci jednoho měsíčníku, a tak mám k téhle branži docela intimní vztah. Nad stavem český mediální scény můžete mávnout rukou, číst si iHNed a Economist a být spokojení ve svém světě. Ale lež a svinstvo nejsou netečný, rozlejzaj se a dělaj lidem zle - a stojí za pozornost, jak často se šířej právě z té části mediální scény, pro niž je označení žumpa urážkou odpadní jímky.

Autor toho zhoubnýho bujení textu, o němž je řeč, je mimo jiné i tvůrcem brilantního zápisu z černé kroniky s přitažlivým názvem Třináctiletý přepadával ženy a okusoval jim kozačky. Pod jeho působivou analýzou pražské Mafie je připojen rozhovor s Jeronýmem Klimešem, který patří mezi mediální hochštaplery z kategorie "nezávislý expert" - recykluje omezenou sadu klišé z oblasti psychologie pro první ročník střední stavební a je ochoten přispět se svou trochou do mlýna k jakémukoli tématu. Je vždy připraven, má názor - a je úplně jedno, o jaký problém se jedná. Současná žurnalistika potřebuje podobné experty jako sůl, za jejich obecné plkání se schovávají autoři poplašných zpráv i informací ze světa fauny a flóry. Dočtete se tak třeba, že nad Prahou jsou mraky a experti očekávají, že bude pršet, ČNB zvýšila úrokové sazby a analytici předpokládají, že půjčky zdraží - nebo že "Zabít v zápalu hry mohou i studenti, míní psycholog Jeroným Klimeš," což je věta stejně relevantní jako Zabít v zápalu hry může i Jeroným Klimeš, míní studenti. Další kecy se pak skrývají do útržkovitých citací náhodných kolemjdoucích, pobouřených matek, bezejmených dětí. Tak například dětská psycholožka Lenka Čadová (pokud skutečně existuje, měla by jít vrátit diplom) se nám přes média svěřuje se svým důvodným podezřením, že "řada dětí neví, co si ve volném čase počít" a z "podivné záliby" ve hře na mafiány slyší "dětské volání o pomoc" (Čadová jej tam dokonce v originále "vidí", ale tímto výronem lidské hlouposti se netřeba zabývat podrobněji). Každý informovaný čtenář přitom z toho nešťastného textu může dovodit, že řada dospělých v téhle zemi neví, co si ve volném čase počít, když věnuje svůj čas a peníze četbě takových nesmyslů - a já v téhle podivné zálibě dokonce slyším hlupákovo volání o pomoc.

Ale svět se nedělí na blbce a inteligenty, konzumenty mediálních srágor a textové gurmány. Většina z nás trochu do tohohle mlýna přispívá, byť máme dojem, že zrovna my se zblbnout nedáme, že si dokážeme buhvíjak vytvořit vlastní názor a tak podobně. Ráno si prostě koupíme v trafice Mladou Frontu, zasmutníme, jak je to čím dál horší, a za tu naši desetikorunu (a za prachy těch inzerentů, který nám zpoza bezduchejch článků vnucujou impozantní myšlenku, že si máme pitnou vodu kupovat zabalenou do plastu a nosit si ji do schodů - a ještě u toho bejt spokojený, jak to děláme pro svý zdraví) mohou pak ti lidé ("redaktoři") psát pomlouvačný lži jako třeba tuhle. Představte si, kluk nezemřel, ponivač spad ze skály, ale kvůli počítačové hře!

Za hráče pražské mafie jsem proto rád, že se vedle hraní téhle znamenité kolektivní hry dozvědí i něco o stavu české mediální scény. A všechny jejich rodiče, kteří čtou podobné texty, snažně prosím: Myslete. A nevěřte všemu, co říkaj v televizi.

Calo: Power wears out those who don’t have it.